On

Za mnoho a mnoho let,  / Až svět vstoupí do další fáze /Sestoupí On k panně do pokoje /A z oné moci vzejde muž /Jenž rozpoutá válku nejposlednější /V níž shoří vše, co není Cílem. Text [49;23-29]  

No a onu noc jsem naplánoval na dnešek. No, naplánoval, pochopte, já, který porazil moře a řeky v krvavé bitvě a rozmačkal ohně pod tíhou hor, se nespokojím jen tak s něčím, jestli mi rozumíte. Ale teď jsem si jednu prima kořist vybral. Kadeře ji padají kousek pod hebká ramena, hnědé oči se lesknou jak jiskry v drahokamu, nos je jako ozdoba na fasádě radnice hlavního města. Ústa jako brána pekla i ráje, rudá a malá i velká zároveň. Její ňadra jsou oblá jako dvě granátová jablka, vyrostlá pod okny zlatého paláce. Její nohy jsou jedle, co rostou uprostřed divokých zelených lesů. Její břich i záda, hladké a bílé jako pláně na severu, klesají až ke dvěma slávkám co žijí na skále Sirén. A naproti nim je…ó, některá tajemství by měla být známa jen vševědoucímu. Tedy mě. Už se na to doopravdy těším.

Abych ale mohl skutečně vstoupit do její ložnice, musel jsem se alespoň částečně zhmotnit a zcentralizovat, stáhnout své já z působení jaderných sil, oslepnout k pohybům hvězd a planet i ohluchnout ke všem modlitbám, kterými mě zasypávají mí vyznavači. Ale bude to stát za to. Hehehe. Vybral jsem si k tomu noc, kdy její rodiče nebyli doma. Mohl jsem zvolit kteroukoli jinou, ale dnes bude mít dům tu pravou atmosféru. Napočítal jsem do π, abych se trochu uklidnil a prošel dveřmi do její ložnice.

Nespala, jak jsem očekával. Seděla na posteli v bílé noční košili a vrhala pěkňoučké pohledy do proutěného křesla. V tom seděl mladík a naléval si džus z lahve na whisky. Mladík měl na sobě černé pyžamo s bílými proužky, na obličeji bradku a knír, které nosí filozofové moc mladí na plnovous. Vlasy se mu černě leskly a oči ukrývaly ostrou průbojnost za laskavý úsměv úzkých rtů. Znovu jsem obrátil pozornost k dívce. Najednou mi nepřišla tak poetická. Obyčejná studentka co se nechává oblbovat spolužákem. To není nic pro mne. Vrátil jsem se pohledem k mládenci v křesle. Mám nechat předmět svého zájmu jemu? Na to zapomeň hošánku. Tahleta patří mě a ty ji nedostaneš.

Naštěstí jsem do Textu, svého posvátného textu, vložil i pár protisexuálních výroků. Stačí mu pořádně zahrát na jeho strunu víry a bude pelášit sám a rád. Vsunul jsem ruku do jeho duše, abych nahmátl tu pravou strunu. Jako bych sáhl do louhu. Ateista! Měl jsem to poznat hned. Ale naštěstí ona patřila k mé konfesi. Natáhl jsem se k její struně víry a drnkl. Nezněla ani zdaleka tak dobře jako ty pevné struny ale rozzvučela se. Úsměv ztuhl na dívčích rtech.

„Děje se něco drahoušku?“

„Víš,“ odpověděla hodně nejistě, je správné co tady děláme?“

„Ale jistěže. Není nikdo třetí, komu bychom tím ubližovali. Já tu chci být a ty taky chceš, abych zůstal. Vidím ti to na očích.“

V tom má pravdu, mizera.

„Já vím, ale víš…“

„Vím, oba víme. Víme, že takové problémy se neřeší,“ při těchto slovech vzal ze stolku pomeranč, „takové problémy se prostě vezmou a hodí za hlavu.“ Hodil pomeranč ne za hlavu, ale své dívce. Ta jej chytila jednou rukou. Mladík rukama naznačil, ať hodí pomeranč zpátky. A ona poslechla.

Mnou zatím cloumal vztek. Stačilo pár hodů pomerančem a v dívčím srdci zněla symfonie, proti které byly tóny mé struny jen šelestem větru. Poznal jsem v tom mládenci silného soupeře. S takovými se nepářu. Sevřel jsem mu hrdlo a nehodlal pustit.

„Lahvička na stole,“ sípal. Dívka vystartovala jako střela. Chtěl jsem ji zastavit skrz její víru, ale struna víry se ani nepohnula. Na rozdíl od své majitelky, která bleskurychle podala lahvičku tomu prevítovi, co se ještě ani nezačal doopravdy dusit. Stačilo pár doušků, aby jeho hrtan fungoval normálně, a to navzdory všem mým snahám.

„Už se cítíš líp?“ starala se slečinka o svého milého.

„Jo, dobré, to vždycky přejde,“ uklidňoval ji už naprosto jasným a čistým hlasem. Po téhle události si ti dva sedli na postel. Potřeboval jsem se znovu připomenout. Povolal jsem všechny necentralizované kousky já, a udělal blesk. Oknem jsme ho viděli víc než dobře. Ale můj nepokořený sok prostě vstal a okno zavřel.

„To počasí se nějak kazí.“

„Nezavírej,“ poprosila dívka, „ať slyšíme, kdyby se naši vrátili dřív.“

„Vrátí se zítra odpoledne, a jestli by přijeli teď, už stejně nic neuděláme,“ pokrčil rameny.

Ona se uklidnila, ale já se ještě víc rozzuřilo. Tatíčka se bojí víc jak mne? Vždyť já, já ničím světy pouhou myšlenkou, já soudím všechno a všechny a jen má vůle rozhoduje o strašlivém trestu. Já řídím osudy lidí jak loutky na divadle. Já, všemohoucí, vševědoucí, neporazitelný, všetvořící, všeničící, všudypřítomný, nepolapitelný, nepostihnutelný, já jsem menší hrozba než přísně se koukající padesátník, co začíná šedivět? Ty se budeš smažit v nepředstavitelném žáru. Vy oba se budete smažit a to hned.

„Udělalo se nějak horko,“ povzdechl si mladík, „otevřu dveře, ať se sem dostane průvan.“

S průvanem jsem trochu ochladl i já. Tak tohle udělá zlidštění s mou mocí. Mohl jsem se samozřejmě zase odlidštit, ale to bych ztratil velký kus radosti z vítězství. A to přijde, to se nebojím. Stačí jen přijít na ten správný manévr…

Vymyslel jsem ho rychle. Tak prosté, a přitom cílené. Zvládnu to a určitě to bude fungovat. Natáhl jsem nehmotnou ruku ke knihovně, shodil výtisk Textu a otevřel ho na jedenácté kapitole.

Když pomyslíš na své tělo,

vzpomeň na svou duši

Když pomyslíš na cizí

Vzpomeň na Něj

Nenatáhneš ruku svou nikdy

Klínu, hrudi, břichu,

Noze, hýždím ni zádům

Dalšího člověka

A dotyky těch svých

Omezíš co nejvíce

Ústy svými nečiň více

Než jíst a mluvit

A slova tvá ať jsou

Dílem jen duše

Radost svou čerpej z Něj

A ne z lidí nejrůznějších

Naposled říkám ti ještě

Co činíš pro lidi příští

Čiň kvůli nim

Text [11;1-19]

Dívčina vykřikla jako by ji vraždili, ale ten bezbožník nehnul ani brvou. Pomalu vstal, zvedl Text a vytrhl z něj něco měkkého a nenápadného.

„Můj budoucí tchán ti tu vlepil kousek pěnovky,“ zamával tou bílou hmotou a zase ji vrátil do Textu, „a ta polička je křivá, takže když vrátím knihu zpátky, znovu pořádně otevřu dveře, a chvilku počkám…“

A skutečně se to stalo. Přišla to jako rána z čistého nebe, jako zásah něčeho, co převyšuje mne samotného. Kniha sama od sebe spadla a otevřela se na jedenácté kapitole.

Ale můj šok netrval dlouho, neboť já Vím, že Mne nic nepřevyšuje. Zato jsem viděl, že struna víry té holky nejenže ubírá na frekvenci, ale dokonce mírně slábne. Pustil jsem struny všech svých vyznavačů i své hmotné ukotvení a celou svou existencí se opřel do téhle jediné struny. A na její majitelce to bylo hned poznat.

„Vidím ti v očích zbožnost, dítě,“ prohlásil ten prevít pastorským tónem, „a to je moc dobře.“

Touhle větou mne zmátl. A v její hlavě rozpoutal chaos o to větší, o co jsem nabudil její zbožnost. Sám jsem se v tom zmatku ztrácel.

„Vidím, žes stále nepochopila duši svého drahého bezbožníka,“ usmál se napůl učitelsky.

Ne, má tu brajgl jako v putyce a já tomu nerozumím ani trochu. Zasvěť nás.

„Já si totiž myslím, že, dobře, On existuje a to je moc dobře.“

Vyštěkl jsem na něj něco jako: Jo? To ti tak baštím, ty louhová hlavo! I když on mě nemohl slyšet.

„Vždycky říkals pravý opak.“

„O nikoli, já vždycky říkal, že nenajdeš žádné božství v přírodních silách, chrámech a starých knihách. K čemu by tam byl? Já vím o místě, kam se hodí mnohem víc.“

Teď asi budeš mluvit o božství v srdci, že. Ale to každý zná.

„Teď asi budeš mluvit o božství v srdci, že. Ale to každý zná.“

A do háje zeleného! Napadlo to mě a nevědomky jsem jí to vnutil, nebo to napadlo ji a dostává se mi pod kůži?

„Ne, nebudu,“ zavrtěl hlavou, „popovídáme si o chrámech. Zavři oči.“

Poslechla a on jí položil ruku na koleno.

„Jak vypadá chrám v centru hlavního města?“

„Je velký, starý a vepředu stojí nádherný zdobený Symbol. A všude visí plno ozdob.“

Ruka se drze posunula do poloviny stehna.

„Jak vypadá chrám u vás ve vesnici?“

„Nový, s hladkými bílými stěnami. Ale působí příjemně. Symbol je jednoduchý, ale výrazný.“

Drzost mladíkovy ruky dosáhla nejvyšší možné mety.

„A chrám u nás ve městě?“

„Tvoří ho kovové traverzy a skleněné tabule. Dobrá jak chceš, vypadá škaredě. Asi jako staré nádraží. A vyndej tu ruku.“

No konečně jsi mu něco řekla.

„Já nemyslela tak rychle.“

Hříšnice, jen počkej. Já si tě podám. Slyšíš? Jak to že ne? Vždyť na tu strunu hraju jak blázen. Ale ona klouže jako namaštěná sádlem. Dělá si, co chce. Ale jen počkejte. Já zvládnu strunu i vás dva. Já jsem neporazitelný. Já vám ukážu.

„Tak já to zkusím lépe ano?“ navrhl ten zvrhlík.

„Tak jo. A povídej mi o chrámech, ať z toho nemám výčitky svědomí.“

Neboj se, pomyslel jsem si ironicky, ty už ti rozehnal.

„A kdepak jsem skončil?“ ptal se medově.

„Asi u toho, že jeden Chrám se nepodobá druhému, zato se blíží jiné stavbě. A Jeho v nich nacházíme jen proto, že tam Ho čekáme,“ dopověděla za něj.

„Už můžeš otevřít oči. Mohla bys věřit ve zlého boha?“

„A poněvadž v onom městě

Neprokázali úctu poslu Mému

Na muže města onoho

Seslal jsem mor černý a bolavý

Neštovice na jeho ženy

A děti malé sklátila horečka.“

„Text, kapitola šest, verše třicet čtyři až čtyřicet,“ určil citát s jistotou ateisty, který zná zpaměti všechny má vítězství, která se zdají být součastným změkčilým lidem brutální.

„Ne, ve zlého boha bych nevěřila, a proto On není zlý, ať se píše kdekoli cokoli.“

Místo komentáře ji políbil a zatímco jí olizoval zuby, přemýšlel jsem, zda ji škrtnout ze seznamu vyznavačů. To mě zaměstnalo natolik, že mě ani nenapadlo vypadnout s toho hnízda lásky.

„Ještě ti chybí On v přírodě,“ usmála se chytrým úsměvem. Nemám rád chytré lidi. A doufám, že to není nějaký dvojsmysl.

„V takové přírodě by se vyskytovala alespoň trocha dokonalosti. A já žádnou nikdy neviděl.“

Takže žádný dvojsmysl.

„Ačkoli vím o místě, kde bych ji možná našel, a ještě se tam nepodíval.“ Při těchto slovech ji přejel prstem po košili. Že by přeci jenom?

Každopádně to ta holka vzala jako pokyn a košili si sundala.

„Nádhera!“

„Tak teď už věříš i v Něj?“

„Dvě drobnosti. Zaprvé zásada, že svědectví jednotlivce nic nedokazuje, protože jednotlivec vnímá subjektivně a úkaz je třeba objektivně zaznamenat…“

„Ty jeden…“ ušklíbla se na něj vesele.

„A pak, tady máš pihu.  A tady.  A tady. A tady.“ Prstem se dotýkal jejích bílých ňader.„ A tady.  A tady. A tady. Nebo se mi z té krásy jen dělají mžitky před očima?“

 Začala mu svlékat pyžamo.

„Ty jsi blázen. Mohl bys učit Instrukce.“

Zaujal divadelní pózu instruktisty a začal s výkladem:

„On jest nejmoudřejší, neb jest podle rozumu. On jest nejdobřejší, neb jest podle lásky. On jest nejpevnější, neb jest podle vůle. On jest nejmocnější, neb jest v duši, a co jest v duši, jest nejmocnější…“

Cítil jsem se slabý, hlava se mi točila a před očima mi potemnělo.

Když se můj zrak opět rozjasnil, mladík již zcela bez pyžama hleděl upřeně přímo na mě.

„Vy jste tady?“ ptal se rozčileně.

„Ale miláčku,“ uklidňovalas jeho dívka, „On je tady přece celou dobu.“

„Ano,“ řekl jsem, potěšen tím, že mne konečně začali vnímat, „Celou dobu jsem v téhle místnosti a slyšel jsem všechno.“

„Ale tohle není místnost pro Vás,“ zavrtěla hlavou dívka, „Vy patříte do jiné části mého srdce.“

Uchopila mne neznámá síla, táhla mě zdí a dovlekla mě tmou do bílého chrámu. Opět jsem hleděl do tváře té dívky. Teď ale na sobě měla šaty, podle všeho ty nejelegantnější, v ruce zpěvníček a zpívala píseň o mně. Jak jsem poslouchal ten zvonivý hlas, cítil jsem, jak se rozpadám. Jak ze mě odpadávají kusy mého já a se syčením se rozplývají. A místo nich mne začal tvořit ten sladký hlas. Začínal jsem zapomínat vlastní myšlenky, pohrdat vlastními skutky, rušit svá prastará nařízení. A poprvé ve své nekonečné existenci jsem se cítil živý. Šťastný. Svobodný. Zdravý. Prospěšný. Milovaný. Milující. Najednou jsem pohrdal tím vrahem a tyranem, kterým jsem byl. A říkal si: Už nikdy více. Teď chci vidět radost. Vyskočil jsem na jednoduchý Symbol a rozhlédl se po nadšeném Chrámu. Jak jsem nechával klouzat zrak, vykoukl jsem oknem na prostranství před Chrámem. Na lavičce tam seděl mladík s bradkou a knírem. Dost daleko, aby se nepřiblížil k tomu, co je vzdáleno jeho srdci a zároveň dost blízko, aby se moc nevzdálil od toho, co je jeho srdci blízké.

„Co je v srdci je nejmocnější,“ pravil jsem pro sebe, „možná se nemýlíš. Mne jsi porazil. Díky ti za to.“

Začal jsem lapat euforii, která ve vlnách prostupovala celou duší, a schovával ji do sebe. Na horší časy.