O svéhlavé princezně

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl prvý   Jako první si povíme příběh o tom, jak si jedna královská dcera měla najít ženicha, a jestli se jí to povedlo.

Jako první si povíme příběh o tom, jak si jedna královská dcera měla najít ženicha, a jestli se jí to povedlo.

Princezna Andrea se ležérně usadila u stolu. Bořivoj II. Se na ni zle podíval.

„Proč mi to děláš, holčičko moje?“ zaúpěl.

„Ale já ti nic nedělám. Skutečně ne.“

„Neděláš, neděláš. Podívej se na sebe. Máš vůbec spodničky?“

„Myslíš, že tyhle šaty se dají nosit bez nich? Ale taky si jich neobleču tolik, že se pak skoro nepohnu,“ princezna Andrea si přehodila nohu přes nohu.

„Nech toho, opravdu toho nech,“ rozčiloval se kál Bořivoj, „jednou jsi dcerou krále, a budeš se podle toho chovat.“

„Myslíš sedět jako pecka, vyšívat, pak se ve „vhodnou chvíli“,“ princezna naznačila rukama uvozovky, „vdát, a potom akorát rodit děti? Tati, tohle po mě nechtěj. Mám tě ráda, a vím, že ti dělám problémy. Ale taková, jakou bys mne asi potřeboval prostě nejsem. A nebudu.“

„Znovu opakuji, jsi dcera krále. Máš určité povinnosti.“

„Jedinou povinností, kterou jsi mi kdy uložil, bylo hezky se usmívat na různé lidi. Kdybys mě k těm povinnostem alespoň doopravdy pustil.“

„O to se teď nebudeme přít. Teď máme povinnosti, oba jim musíme dostát.“

„Povinnost vdát se za jednoho z těch panáků? Všichni jsou stejní. Mluví o politice, aniž by mysleli, a k tomu řeší už jen různé hony, a podobné ptákoviny.“

„To přece není pravda. Jistě si vzpomeneš alespoň na pět z nich, kteří jsou od ostatních odlišní.“

„Pěkné zásnuby,“ ušklíbla se princezna Andrea, „pozveš patnáct chlapů, abych si prý mohla vybrat. A i to jsi udělal jen proto, že když jsi mi chtěl jednoho určit, hodila jsem svatební smlouvu do ohně, a tomu diplomatovi pohrozila nožem.“

„Ano,“ připustil král, „a to už nikdy nedělej! A já už dávno pochopil, že vdát tě proti tvé vůli by přineslo spíš válku, než mír. Ale prosím tě, alespoň se snaž mezi nimi někoho najít. Jsou to milí mládenci z významných rodin.“

„Moulové to jsou. Sám si připustil, že dvě třetiny nerozeznáš ani ty sám. A i tak jim fandíš. Já si pamatuji tři.“

„No vidíš, že si některé pamatuješ,“ zajásal král s dětinskou radostí, a sám nevědě, nakolik ji hraje, „kteřípak to jsou?“

„Vévoda Vladimír. Silný, odvážný charismatický. K problémům se staví čelem. Kdyby k sobě hledal podobnou, tak bych možná... Ale to je jedno, protože nehledá. Je to hlupák, který trpí bludem, že žena nezvládne a nechce víc, než řídit domácnost. Budoucí vévodkyně nebude mít větší moc, než sekýrovat kuchtíky a komorné. To ať si dělá sám.“

„Dobře, vévoda ne. Ale co ti druzí dva? Ti nechtějí ženu po svůj bok?“

„Ale snad chtějí. Don José třeba. Je to citlivý muž. Umělec. Jistě je i hodný. Nic proti němu. Ale celý život žije ve zlaté kleci. Sedí doma, skládá svoje písničky, a co se děje venku ho nezajímá. Nuda, nuda, nuda.“

„A co ten poslední, ten je taky zpohodlnělý?“

„Ne, právě naopak. Kníže Alfréd si nese odněkud z minulosti velké trauma. Vlastně je mi ho docela líto, a je milý. Ale nesnese vedle sebe silnou osobnost. Bojí se jich. I mne.“

„Takže všichni jsou zamítnuti? Víš, jaká to bude ostuda?“

„Ano. A je mi to líto stejně jako tobě. Ale nehodlám se špatně provdat, abych tomu zabránila. Ostuda za pár měsíců pomine, manželství trvá někdy docela dlouho.“

„Jak chceš,“ král se velmi ošklivě zamračil, „ale já ti to žehlit nebudu.“

„S tím nepočítám.“

„Dobrá. Vezmeš si ty pěkné šaty a střevíce a řekneš jim, co chceš. Snad to nebude moc velký malér.“

Když Andrea osaměla, povzdechla si. Měla svého tátu ráda. Nemohl za to, že je králem. Ale musel kvůli tomu vymýšlet spoustu hloupostí. Jako ty zásnuby teď. Nečekala, že za těch pár dnů najde životní lásku. Ale i tak na tom byla mnohem lépe, než většina dívek její vrstvy. Mohla si vybrat alespoň někoho, s kým by se to dalo vydržet. Ale ani tento jednodušší problém se jí nepodařilo úspěšně dokončit. Ne že by těch patnáct mladíků vysloveně odpuzovalo. Ale všichni byli oslněni odlesky dávných časů a lesk jejich vlastních zlatých klecí. Znovu si povzdechla. Sama se narodila do stejné klece. Ale nelíbilo se jí tam. Chtěla k sobě někoho, kdo by jí pomohl z ní utíkat, o koho by se mohla opřít, a který by se nestyděl opřít o ni. Že se o ni opřít dá, o tom nepochybovala. Znovu si povzdechla. Musí jim to říct tak, aby je to neurazilo. A vezme si ty šaty a boty. Nesnášela je, ale možná by skutečně mohly pomoci. Povzdechla si potřetí. Rozepnula si své modré šaty a nechala je spadnout na zem. Pak je zvedla, přehodila přes židli a vytáhla několik spodniček. Účelem tohoto podivného oděvu bylo dle mínění princezny Andrey vycpat dámu tam, kde není. A zajistit aby svrchní šaty nekousaly. Jako by musely mít všechny „dámy“ stejné šaty, které se nedají ušít z něčeho normálního. Ze stejného důvodu nosila i košilku. K ničení se v korzetu ji nikdy nedonutili, a nehodlala v tom ustoupit ani teď. Kdyby záleželo jen na ni, tak se spokojí s kalhotkami a podprsenkou, kupodivu tyto dva kusy prádla nepřipadají mnohým vhodné pro „dámu“. Ať se jdou bodnout. No, teď ty svrchní šaty. Měly spoustu volánů, krajek a mašlí. Div že na to nepřišijí sošky andělíčků. A bílé, tak neprakticky a nepříjemně bílé. Andrea potlačila nechuť a šaty si oblékla. Pak si obula skleněné střevíčky. To už je teprve hloupost. Noha se v tom potí, ale pot se nemá jak dostat ven. O pohodlí v naprosto netvárné obuvi nemá cenu mluvit. Ale jednou to půjde vydržet.

„Pánové, všichni jste přijeli s nadějí, že si odsud odvezete manželku,“ Andrea stála rovná jako svíce, bílá jako holubice a pečlivě volila každé slovo, „a každý si ji nějak představoval. Někteří jako dámu, která vás bude reprezentovat. Ale já vždycky dělala věci raději po svém. Někteří chtěli někoho, kdo by vedl jejich dům, zatímco oni by někde konali hrdinské činy. Nehodlám kontrolovat kvalitu kuchyně, zatímco někdo jiný koná. Vím, že někteří chtějí vedle sebe duši, se kterou by sdíleli své starosti. Ale já neumím starostem jen naslouchat. A někdo shání společníka, se kterým by se toulali fantaziemi. Ale já se neumím odpoutat od toho kolem a snít. Nejde o to, že by z vás nebyli dobří manželé pro většinu šlechtických dcer. Pro každého z vás se jich najdou tucty, které budou nadšené z vašich schopností a charakterů. A mezi nimi najdete dobré manželky. Ale já nejsem jedna z nich. Nebyla bych pro vás dobrou ženou, a vy byste se nehodili ke mně. Proto si nevyberu žádného z vás. Ne že by mi nikdo z vás nebyl dost dobrý. Jste skvělí. Skvělí v tom, čím jste se rozhodli stát. Ale já se stala něčím jiným.“

Dívala se na ně. Nevypadali uraženě. Dokonce ani překvapeně. Ale nespokojeně, to ano.

„Já věděl, že to takhle skončí,“ rozčiloval se vévoda Vladimír, „jedu sem takovou dálku, a nic z toho.“

„A já doufal,že...já doufal...“ víc ze sebe kníže Alfréd nedostal.

Andrea pořád stála, ve skleněných střevíčcích, sněhobílých šatech a se stříbrnou korunkou na hlavě. V duchu se připravovala na kariéru staré panny, protože po tomhle se nevdá, ani kdyby chtěla. Možná škoda.

Má princezna pravdu? Skutečně se o ni už žádný nápadník ucházet nebude? To se dozvíte zase zítra. Dobrou noc.