O černokněžníkovi

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl druhý Minule jsme si poslechli, co princezna Andrea pověděla svým nápadníkům, teď si poslechneme, co jí potkalo poté.

Minule jsme si poslechli, co princezna Andrea pověděla svým nápadníkům, teď si poslechneme, co jí potkalo poté.

Když princezna Andrea domluvila, situace se nečekaným způsobem změnila. Palác se zatřásl, ve stropě se objevila prasklina a tou vlétl muž v černém hábitu, s kozlí bradkou a kuželovitým kloboukem.

„Jsem černokněžník Axaxax, a přišel jsem si pro ruku princezny Andrey.“

„Co?“

„Slyšels dobře, králi.“

„Děláte si legraci?“ Andrea se na příchozího podívala s despektem, „přijdete si, a chcete si mě vzít?“

„Já si tě vezmu, holčičko.“

„A nemyslíte, že by se k tomu hodil můj souhlas?“

„Ten dostanu.“

„Proč myslíte?“ zeptala se Andrea, věděla, že nesmí dát najevo strach, ideálně ho ani necítit, „protože nosíte černou róbu a hennin?“

„To uvidíš,“ černokněžník se zatvářil velmi podrážděně. Několika prudkými gesty vyslal znehybňující kletbu, prudkými kroky došel k Andree a popadl ji za pas. Pak vzlétl, prorazil znovu strop a zmizel v oblacích. Po chvíli se do znehybněných vrátil život. Král Bořivoj slíbil princeznu Andreu tomu, kdo ji osvobodí. Nápadníci, které princeznina slova rozhodně nepřesvědčila, se začali chystat na cestu.

Andrea rezignovaně hleděla na oblaka. Axaxax ji unášel vysoko nad nimi a vzduch ji šlehal do tváří. Netušila, zda se jedná o protivítr, nebo opravdu letí tak rychle. Cítila nevyslovitelnou touhu vysmeknout se ze sevření toho nechutného chlapa, a věděla, že s trochou snahy by to dokázala. Ale takhle ve vzduchu musela jen čekat se svěšenýma rukama, než přistanou na pevné zemi. Konečně se na obzoru objevila silueta černého hradu na skleněném vrchu. Černokněžník přistál a svou oběť postavil. Jakmile se Andrea dotkla nohami země, vytrhla se mu a vrazila mu facku, až pohnul hlavou o devadesát stupňů.

„Tak to ne, takhle se má budoucí žena chovat nemůže.“

„Ano,“ pípla Andrea se sklopenýma očima, „to máte pravdu.“ Pak mu dala facku ještě silnější.

„Ale já nejsem tvoje budoucí žena, ty mizero.“

„Ty jsi zjevně prudké povahy, ale pomni, co ti manželství se mnou přinese!“

„Venerické choroby?“

„Cože? Ne. Jak by mohlo?“
„Pravda, nevypadáte jako někdo, kdo by je byl fyzicky schopen šířit.“

Axaxax se zatvářil pohoršeně.“

„Ty mne urážíš!“

„Vážně?“ ušklíbla se Andrea.

Černokněžník se k ní otočil zády.

„Vidíš těchto šest dveří?“

„Zrak mi slouží dobře, děkuji za optání.“

Axaxax kouzlem otevřel první dveře. Uvnitř bylo mnoho stolů prohýbajících se jídlem.

„Tyhle lahůdky budu jíst se svou ženou.“

„Přeji vám dobrou chuť. Třeba se nějaká vaše žena objeví.“

„Ty nemáš chuť?“

„Hladový je vděčný za suchý chleba, sytému netřeba lahůdek.“

Čaroděj zavřel a pak mávl k druhým dveřím. Za nimi visely nádherné krinolíny tisíců barev.

„Šaty pro tebe.“

„Vzhledem k tomu, že pokládáš za vhodné chování únosy žen, tak jsi mentálně na úrovni středověku. Nosíš tuhle tuniku a hennin, tedy věci, co se tehdy nosívaly. Protože to byly ženské šaty, budeš patrně transvestita. A jako transvestita sis tyhle šaty nepochybně taky zkusil. Víš tedy, že se v nich nedá skoro chodit, sedět a vlastně ani dýchat. Takže je s podivem, že se snad domníváš, že na mne udělají dojem.“

Axaxax otevřel kouzlem třetí dveře. Místnost se leskla zlatem, stříbrem a drahým kamením. Prsteny nevýslovné krásy se válely na hromadě, náhrdelníky, které by motivovaly mnohé k násilí ležely na sobě vpletené do uzlů.

„Šperky, o jakých se ti nesnilo!“

„Máš pravdu, nesnilo. Nesním o špercích. Zbytečně na člověka upozorňují a vzbuzují závist.“

„Uvědom si, že všechny tyto poklady budou tvé, až se staneš mou ženou!“

„Myslím, že nikomu nestojí takové hlouposti za manželství s únoscem.“

„To byly místnosti pro mou ženu. Ale mám i jiné. Ukážu ti je.“ Černokněžník přešel k druhé trojici dveří. Jedny se otevřely. Skrývaly laboratoř plnou nádob, kotlů a podivných ingrediencí. Všude byly podivné nákresy a pečetě. Všude po stolech a pultech se povalovaly nástroje neznámého účelu.

„To je má pracovna. Pracovna černokněžníka první třídy. Hleď, jak jsem mocný.“

„Na tyhle věcičky bych měla taky nárok?“

„Ne. Ty náleží černokněžníkovi, nikoli jeho ženě.“

„Škoda,“ poznamenala Andrea, „tahle místnost vypadala zajímavěji, než ty první tři.“

Černokněžník otevřel druhé dveře. Vedly na schodiště.

„Tam venku je zlý a nebezpečný svět, plný nástrah a problémů. Chceš snad žít v něčem takovém?“

„Člověk by si měl s takovými věcmi poradit. Alespoň se nenudí.“

„Ty máš na všechno odpověď. Ale počkej až uvidíš tohle!“

Poslední místnost se rozléhala do šíře i výšky ale zela prázdnotou. Pouze vysoko u stropu visela zlatá klec. Klec jakoby na nějakého velkého ptáka, ovšem žádný ji neobýval.

„Tam končí ty, které nemají rozum, o vodě a zrní.“

„Jestli sis nevšiml, ve zlaté kleci žiji celý život, a nehodlala jsem se kvůli tomu vdát za stokrát lepší muže než ty.“

Čaroděj se zatvářil uraženě. Ale tentokrát to Andrea myslela jako holý fakt. Ať už byli králem sezvaní nápadníci jacíkoli, k únosu by se nejspíš nesnížili. Zato černokněžník skrupulemi neoplýval. Magickou silou vyzvedl Andreu do výše a pak ji hodil do klece. Vzlétl k ní, zavřel dvířka a zaklapl zámek. Ukázal Andree klíč, který nosil na krku.

„Stačí jediné Ano a já tvou klícku otevřu.“

„Jdi k čertu.“

„Jak myslíš,“ odpověděl výsměšně čaroděj, „já se přijdu zeptat zase zítra."

Snesl se k zemi, pár ráznými kroky opustil místnost a zabouchl.

Princezna Andrea se dala do prohlídky svého vězení. Začala zámkem. Masivní, a pokusům o otevření sponkou do vlasů odolal. Pak dvířka. Velká, mřížová, ale odlitá z jediného kusu. Panty měla obyčejné, ale pevné, vysadit je jen tak nešlo. Uvnitř stály dvě zlaté nádoby, jedna plná vody, druhá plná zrní. Obě výrobce této konstrukce přišrouboval k podlaze. Mříže klece se vyznačovaly délkou jednoho sáhu a tloušťkou jednoho palce. Na horním konci se ohýbaly a doléhaly na kuželovitou stříšku. Když si je Andrea pořádně prohlédla, zjistila, že přivařili jen každou druhou, ale ani kdyby vyndala jednu volnější mříž, zasazenou do podlahy a přišroubovanou ke stříšce, vzniklým otvorem by se stejně neprotáhla. A i kdyby jednu z těchto zábran prolomila, byla pořád alespoň pět sáhů nad tvrdou kamennou podlahou. Byla dobře uvězněna. V takové situaci si každá princezna s pevnou vůlí sedne, a čeká na zachránce. Andrea se svlékla do kalhotek a podprsenky. Pak vzala jednu ze skleněných bot a udeřila s ní o zlatou mříž.

Trvalo hodinu, než se Andree podařilo pomocí střepu zabaleného do cáru spodničky uvolnit jeden ze šroubů mříže. Když po několika hodinách práce uvolnila tyč, cítila se dost unavená. Ale práce teprve začala. Už jí došly pořádné střepy, tak rozbila i druhou botu a získala nůž. S tím se dala do trhání spodniček. Dlouho do noci párala, splétala a svazovala. Konečně mohla přejít k další části plánu. Zasunula ohyb tyče pod dvířka a zavěsila se na druhý konec. Panty chvíli skřípaly ale pak povolily. Andrea přivázala jeden konec lana spleteného z cárů spodniček k mříži a druhý k uvolněné tyči, kterou jednoduše hodila dolů a slezla. Tyč vážila přes půl kamene, ale nést se dala. U dveří zkusila princezna sponku. Tentokráte fungovala. A stejně snadno umožnila Andree proniknout do černokněžné laboratoře. Teprve teď si ji řádně prohlédla. U stěn stálo mnoho stolů a skříní, uprostřed něco mezi oltářem a mučidly. Některé stoly sloužily jako pracovní plocha, jiné jako odkladiště knih, amuletů, lebek a podobných nástrojů. Zajímavě vypadaly jen velká tlustá kniha v černých deskách, veliký černý kotel a černá klec s hadem.

„Dobré ráno,“ pozdravil had.

Andrea chvíli stravovala šok, pak si uvědomila, že v černokněžném hradě by ji takové věci vůbec neměla udivovat.

„I vám,“ odpověděla zdvořile. Tím se nedá nic pokazit. Etiketě ji učili od mala. Jak se chovat k rodině, jiným panovníkům, služebnictvu, poddaným. Ale jak se chovat k mluvícím hadům, to jí neřekl nikdo.

„Já už jsem dobré ráno dlouho neměl.“

„Já ještě nedávno celkem ano, ale do toho dnešního moc nadějí nevkládám.“

„Vy jste předpokládám unesená princezna.“ Věta nenesla ani náznak otázky, zněla jako konstatování naprosto očividného faktu.

„Ano.“

„Tak vás určitě někam zavřel, a vy jste utekla. To je dobrý začátek dne.“

„To jo, ale já se stejně daleko nedostanu. Neumím běhat tak rychle jako on létat.“

„V tamhleté skříni najdete plášť neviditelnosti. S tím vás nenajde.“

Andrea otevřela skříň sponkou a skutečně tam visel plášť.

„Díky, hade.“

„To nestojí za řeč. Vězeňská solidarita.“

Andrea přes sebe přehodila plášť a zmizela.

Princezně se tedy podařilo dostat ze zlaté klece. Ale unikla doopravdy? Nebo se černokněžníkovi podaří ji znovu polapit? O tom uslyšíte příště. Dobrou noc.