O Sněhurce a sedmi trpaslících

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl pátý V předchozím povídání našla princezna Andrea v lese chaloupku. V následujícím nalezne i její svérázné obyvatele a obyvatelku.

V předchozím povídání našla princezna Andrea v lese chaloupku. V následujícím nalezne i její svérázné obyvatele a obyvatelku.

Před chaloupkou ležela černovláska s bílými tvářemi a rudými rty. Vypadala, jako by spala, ale z toho, že ležela ve skleněné rakvi a kolem ní brečelo sedm malých mužíků, se dalo vyvozovat, že se s ní stalo něco závažnějšího.

„Promiňte, pánové,“ promluvila na trpaslíky Andrea, „Upřímnou soustrast.“

Ve většině ryze mužských kolektivů by příchod mladé dívky celé v černém a s hadem kolem ramen vzbudil velkou pozornost, tito chlapíčci stěží zvedli zarudlé oči z rakve.

„Je mi líto, že vás ruším v takovéhle chvíli, ale už celý den jdu lesem. Mám hlad a jsem unavená, takže bych vás prosila o něco k jídlu a nějaké místo na spaní. Škodní byste pochopitelně nebyli.“

„Můžete spát v našich postelích a sníst nás jednoho po druhém. Na nic jiného se nehodíme.“

„Děkuji za štědrou nabídku,“ odpověděla Andrea, „podívejte, já za docela krátký život ztratila pár hodně blízkých lidí. Ten smutek je strašný, chápu. Ale sebeobviňování vám s tím nepomůže, to mi můžete věřit.“

„Ale kdybyste věděla. Sněhurka k nám přišla, vystrašená a pronásledovaná. Ukryli jsme ji, a slíbili ji chránit. Od té doby s námi žila...“ začal první trpaslík smutně.

„...vařila nám...“ navázal druhý vděčně.

„...prala nám...“ pokračoval třetí zoufale.

„...uklízela...“přidal čtvrtý nešťastně.

„...stlala postele...“ doplnil pátý nostalgicky.

„...mazlila se s námi...“ přiznal šestý eufemicky.

„...a když jsme před týdnem přišli večer domů, tak byla mrtvá,“ uzavřel sedmý tragicky.

Andrea udržovala při životě oxymóron bezvýrazného výrazu. Zato Bartoloměj reagoval nečekaně prudce.

„Před týdnem? Ale to... Andreo, můžeme ponechat pány chvíli jejich smutku?“

Andrea se vrátila do lesa.

„No co je?“

„Po týdnu by už měla podléhat některým znakům rozkladu.“

„Já ti nevím,“ oponovala princezna, „skleněná rakev nepatří k přirozeným místům, nedostanou se tam mouchy a tak.“

„Hele, Andy, na nic se mě neptej, ale já viděl spoustu rozkládajících se mrtvol. Po týdnu by i holou autolýzou vznikly viditelné projevy.“

„Hele, Barte,“ vrátila mu zkrácení Andrea, „na nic se neptám, ale nějak se v tom vyznáš. Máš nějaké vysvětlení?“

„Znám i základy nekromancerie,“ přiznal zakletý černokněžník, „a tady tu dámu bych hádal na kletbu zdánlivé smrti.“

„Jak se to zjišťuje?“

„Kyvadlem. Vysvětlím ti podrobnosti, jestli chceš,“ navrhl Bartoloměj.

„Jestli se chci já, královská princezna naučit ďábelským kouzlům a čarodějnickým trikům?“ řekla Andrea skoro uraženě, „Jistě že chci, sem s nimi.“

Andrea přišla s kyvadlem k rakvi a zvedla ho nad ni. Průsvitný krystal kreslil pentagram.

„Je zakletá,“ konstatovala Andrea. Pak vzala stříbrný talíř a houpala nad ním kyvadlem.

„Jak jsem předpokládal, kletba zdánlivé smrti.“

Trpaslíci náhle ožili. Zato Andrea zcela utichla, držela kyvadlo v sepjatých rukou a soustředila se. Pak natáhla ruce před sebe a kyvadlo se začalo prudce kývat. Andrea se postavila čelem ke směru kmitu a vyrazila velkými kroky vpřed. Zastavila se u zdi domku, a pak, i s nataženýma rukama došla ke dveřím.

„Otevřete prosím vás ty dveře.“

„To vás máme pustit do domu?“ protestoval už mnohem méně flegmatický trpaslík.

„Podívejte se,“ vysvětloval Bartoloměj, „my se tu pokoušíme zachránit tu holku, nad kterou tu týden brečíte, takže bych očekával trochu spolupráce.“

„A jak mám vědět, že nelžete?“

„Co můžeš ztratit? Před chvílí jsi se chtěl nechat sníst.“

„Ale tam uvnitř máme naše poklady.“

„Teď mě poslouchej, ty opičáku. Hadi mají mnohem méně nervů než lidé, a já těmi svými nehodlám plýtvat na tebe, ty ožilá sádrová dekorace, takže jestli nepřestaneš rozčilovat a neotevřeš ty dveře, tak tady Andreu proberu, řeknu ji že a jak tě má proměnit v píďalku. Zašlápnout tě už umí. Taky nejspíš umí vyrážet dveře, protože je ženou tisíce překvapení. A potom se vrátíme k tomu zachraňování. Mám to udělat, nebo se přestaneš chovat jako paranoik? Nic cennějšího, než život tam stejně mít nemůžete.“

Trpaslík neochotně otevřel dveře. Andrea znovu našla směr a šla podle něj ke stolu. Nad ním se začalo kyvadlo otáčet.

„Máme to.“

Andrea se probrala a utřela si čelo.

„Jablko.“

Andrea vzala hůlku z rohu jednorožce a zabodla ji do jablka. Okamžitě zčernala.

„Tak to máme otrávené jablko.“

„Škoda, že nám kyvadlo s talířkem neřekly, jak kletbu zlomit, nebo aspoň jaký že to je magický jed,“ zabručel Bartoloměj, „musíme to zjistit jinak.“

Andrea položila Bartoloměje na malý stoleček, sama se posadila na malou židličku a vytáhla obrovský grymoár.

„Co takhle metoda přidávání bylinek?“ navrhla Andrea.

„Moc bylinek,“ namítl Bartoloměj, „co takhle vyvolat démona Dilitia?“

„Na vyvolávání démonů nemáme vybavení.“

„Pravda. A co tohle?“

„To už je mnohem lepší.“

Andrea vzala trpasličí kotel, pak posbírala bylinky na jejich zahradě a v jejich kuchyni, nabrala vodu z jejich studně a vytáhla dřevo z jejich krbu. Neměla s tím žádný morální problém, protože zachraňovala život. Trpaslíci neprotestovali, protože je o tom víceméně přesvědčila. To víceméně smazal Bartoloměj upozorněním, že přijmout jejich pomoc bude pro ně příjemnější, než se jim stavět na odpor. Andrea povařila bylinky a chvíli nad nimi něco mumlala. Cítila se při tom velmi dobře. Oproti princeznování to byla příjemná změna. Roztok se rozvoněl podivnou těžkou vůní a o chvíli později přišel jelen. Nádherný kousek s lesklou srstí a rozložitým parožím. Naklonil se ke kotli a začal pít. Andrea ho pohladila po krku a pak mu do něj vrazila nůž.

„Víš, že většina princezen by nezvládla to zvíře jen tak zabít?“ vykládal Bartoloměj, zatímco Andrea malovala jelení krví na stěnu trpasličí chaloupky obraz Boruty, jednoho ze starých lesních bohů.

„A kolik princezen znáš?“

„No, jen asi čtyři nebo pět. Kromě tebe.“

„A odkud je znáš?“

„Studoval jsem černou magii, při tom člověk na pár narazí. Měl jsem mistra, který šel zabít jen kouzelnou dýkou, kterou měl na nočním stolku a v ložnici měl ke zdi přikovanou princeznu. Dveře toho pokoje se otvíraly jen jemu, dokud byl naživu. Ale když se jeden postavil do sousední místnosti, mohl přes zeď mluvit s tou dívkou a dokonce jí kouzlem uvolnit ty řetězy. Což jsem pro jistotu anonymně učinil a ta slepice vzala tu dýku a s brekem stála nad spícím černokněžníkem, a nebyla schopná mu ublížit. Bohové ví, co s ní všechno prováděl, a ona mu není schopna ublížit. Nebo jiný měl princeznu střeženou malým psíkem.“

„A utekla mu?“

„Ne, ten pejsánek moc štěkal.“

„Asi nebudu typická princezna,“ uzavřela debatu Andrea, „co tomu říkáš?“

„Krásné, já tak nikdy malovat neuměl,“ obdivoval Bartoloměj, „máš připravené muchomůrky?“

„Neměj starost,“ ušklíbla se Andrea a hodila do kotle několik červených klobouků.

Nad kotlem se vznášela postava krásné dívky v bílých šatech. Jen její široký klobouk rudě zářil, byť ho pokrývaly bílé skvrny.

„Mohu tě požádat o laskavost?“ zeptala se Andrea, „Víš, jakými jedy napustili toto jablko?“

„Ano. Ano. A tvá třetí otázka?“

„Jakými jedy otrávili toto jablko?“

„Capsalinem,“ odpověděla postava a zmizela.

„Já jsem tak pitomá!“ zlobila se Andrea sama na sebe, „Dvě ze tří otázek padly na zbytečné zdvořilosti. Holt princezna, vychovaná k tomu, aby bavila nafoukané páprdy. Udělat jednoduché kouzlo neumí.“

„Náhodou, napoprvé to nebylo špatné,“ chválil Bartoloměj, „většina začátečníků se zeptá 'Ty jsi muchomůrková víla? Ty znáš všechny jedy? Řekneš mi něco o tomhle jedu?' A odpověď je 'Ano. Ano. Ne.' Tys zjistila to, co jsme potřebovali. Capsalin znám.“

„Díky. Co se dělá s capsalinem?“

„Otrávené sousto se nedá strávit. Po spolknutí zůstane v žaludku, a dokud tam je, působí kletbu zdánlivé smrti. Takže jí musíme dostat sousto ze žaludku.“

Jako nejlepší metodu vyhodnotili dlouhý ptačí brk, který Andrea nejprve pečlivě omyla, a pak převařila v jiném hrnci, než který používala předtím. Pak zakletou Sněhurku ohnula do takové polohy, aby gravitace co nejvíc spolupracovala a zároveň nehrozilo udušení. Pak ji dráždila brkem v krku, dokud i v těle omámeném kouzlem nevyvolala zvracení. Když se jí to povedlo a Sněhurka se zbavila otráveného jablka, přišla během pár minut k sobě.

„Co se stalo?“

Trpaslíci začali výskat.

„Bylas zakleta a tahle dáma s hadem tě zachránila.“

„Děkuji mnohokrát,“ Sněhurka udělala pukrle.

Po několika hodinách tvrdé práce si Andrea zasloužila odpočinout. K tomu se ji nezdál vhodný ani Sněhurčin kavalec ani trpasličí postýlky, takže pohodlně přespala v měkké rakvi. Ráno vyrazila na další cestu. Trpaslíci nabízeli Andree za záchranu Sněhurky pytel zlata, který odmítla a místo něj přijala křesadlo, sekyru a lano. Dále se trpaslíci dlouho radili, a došli k závěru, že s Andreou bude Sněhurka ve větším bezpečí než s nimi. Andrea sice protestovala, ovšem když zjistila, že Sněhurka nosí sice barevné šaty a mluví k lesní zvěři (patrně z dlouhých hodin, které trávila sama v chaloupce, poněkud zblbla), ale její obuv se hodí k několikahodinovému pochodu a Sněhurka sama přísahala, že pochod zvládne, mávla flegmaticky rukou. A tak v doprovodu další zachráněné princezny a s Bartolomějem na ramenou vyrazila podél potoka.

Pochod se Sněhurkou za zády byl rychlý a nezastavoval se. Stejně jako Sněhurčin jazyk.

„Já jsem princezna. Ale moje macecha, královna čarodějnice...“
Andrea to pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vyprávění se skládalo primárně z epizod, kdy Sněhurku někdo navzdory vší logice nezabil, protože je tak krásná. Nuda. Navíc ona sama to pojímala jako ušlechtilost jejich, ačkoli tím de facto říkala, že ošklivou holku by zabili. Jak ctnostné. A zároveň se svou krásou chlubila, jako by na ní nesla nějakou zásluhu. Smutné.

„...a když jsem si toho jablka kousla, tak se všechno tak divně zatočilo, a pak jste najednou nade mnou stála vy. Vy jste taky princezna?“

„Ano.“

„Určitě?“

„No, můj táta nosí velkou zlatou korunu a všichni dělají co říká. Máma ji nosila taky, tedy do té doby, než rodila mou mladší sestru. Tehdy byly nějaké problémy, a sháněl se urozený porodník, protože neurozený nemůže přece rodit královnu. A než se našel, matka i sestra zemřely. Mému staršímu bratrovi se říkalo následník trůnu, a jezdil na spoustu politických akcí. Tedy než ho probodl dýkou nějaký šílenec. Jen tak mimochodem, vidět něco takového skvěle prospívá psychice sedmileté holčičky, to mi věř. Od té doby se říkalo následník mému natvrdlému mladšímu bratrovi. Takže jsem si téměř jistá, že princezna jsem.“

„A proč tedy chodíš v černých mužských šatech sama po lese?“

„Utekla jsem zlému černokněžníkovi.“

„Zlému? To jsou i hodní?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Bartoloměj.

„A proč jsi nepočkala, až tě zachrání princ?“

„Cože?“ užasla Andrea, „Proč bych měla x let čekat, až mě zachrání nějaký moula, když se můžu zachránit sama a hned?“

„No, našla by sis tak manžela,“ navrhla Sněhurka.

„Zaprvé, k čemu ho potřebuji tak nutně, abych kvůli tomu léta strádala? Zadruhé, to si ho nemůžu najít na svobodě a podle lepších kritérií, než je boj s černokněžníky?“

„No, já o tom až tak nepřemýšlela.“

„To je vidět,“ podotkla Andrea jedovatě, „,mluvme raději o něčem jiném.“

„Co ráda vaříš?“ nadhodila Sněhurka.

„Pokud možno nevařím. Ale zvládnu upéct maso a povařit zeleninu. A udělat vojenský guláš pro šest set osob.“

„Cože?“ podivila se Sněhurka.

„To jako vážně?“ zapojil se do debaty Bartoloměj. Tohle téma se ukázalo zajímavějším, než čekal.

„Jasně. Prý každá žena má být schopná něco uvařit, tak si něco vyber, nauč a o svých patnáctinách to předveď. Prý zvyk.“

„A proč sis vybrala guláš pro šest set lidí?“ zeptala se Sněhurka.

„Můžu si tipnout?“ v hadí tváři se nikdy nezrcadlí výraz, ale Bartolomějův hlas dával tušit, že o správnosti svého tipu nepochybuje.

„Tak schválně.“

„Ty ten guláš ve skutečnosti nevaříš,že?“

„Chytrý, poznal to,“ pochválila Andrea, „příprava vojenského guláše spočívá v sekýrování šesti kuchařů nižší šarže, kteří obsluhují mechanické náčiní.“

„Ale to není vaření,“ namítla Sněhurka.

„Ne, ale je to mnohem větší zábava,“ ušklíbla se Andrea, „a není mi to úplně k ničemu.“

„Když máte takový zvyk,“ namítla Sněhurka, „tak to asi nějaký smysl má.“

„Jasně,“ zabručel Bartoloměj, „má to ukázat, že místo ženy je v kuchyni, i když by mohla být vlivná a mocná. Fujtajbl. Ale tys jim pěkně vypálila rybník, Andy, to se musí nechat.“

„Já tomu nerozumím,“ zakňučela Sněhurka.

„Tak nahoď nějaké další téma.“

„Čím myjete okna?“

Andrea se k ní obrátila, mávla rukou a vykřikla:

„Pixario!“

I v Bartolomějově hadím pohledu cítila výčitku.

„Já vím, já vím, nezaklínat lidi,“ hájila se, „ale ona se chtěla bavit o mytí oken! Chápeš to? Mytí oken.“

„Já to chápu. Ale jestli to takhle půjde dál, doneseš si domů plný pytel začarovaných princezen.“

K večeři se Andree podařilo ulovit jelena. Snědla spoustu dobrého masa, a ukrojila několik kousků, kterými krmila Bartoloměje, který je v celku polykal. Na noc vyšplhali do koruny stromů. Ani jeden z nich neuměl uvázat lůžko z lana, ale Andree se podařilo zimprovizovat něco relativně bezpečného a pohodlného. Bartoloměj se vyspal na batohu zavěšeném mezi větve. Ráno pokračovali v cestě a došli k velkému jezeru.

Nejdřív věž, pak chaloupka, teď jezero. Čeká v něm další povinnost? Nebo dokonce nebezpečí? Uvidíme příště.