O labutím jezeru

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl šestý Voda poslouží často při bloudění v lese jako skvělá orientační pomůcka. Ale nese s sebou i několik rizik. O tom se spolu s Andreou přesvědčíte v dnešní pohádce.  

Voda poslouží často při bloudění v lese jako skvělá orientační pomůcka. Ale nese s sebou i několik rizik. O tom se spolu s Andreou přesvědčíte v dnešní pohádce.

„To bude otrava celé to obcházet,“ bručela Andrea.

„To sice ano, ale snad nás to dovede k nějaké větší řece, která nás dovede k civilizaci. A co je to támhle?“

„To je lodička!“

U břehu skutečně kotvila malá loďka. Jasně zelená, s mořskou pannou na kýlu a dvěma dlouhými vesly.

„Je pěkná, že ano,“ prohlížela si ji Andrea, „dokonce má i nový lak. A je úplně čistá.“

„A nevypadá to, že by někomu patřila,“ přidal Bartoloměj, „protože když se rozhlédneš, nikde neuvidíš ani stopy po člověku.“

Andrea otočila hlavu, aby viděla Bartolomějovi do očí.

„Myslíš si to samé co já?“

„Jasně,“ v Bartolomějově hlase byl cítit despekt, „někdo nás má za úplné hlupáky.“

„Taková evidentní past!“ zasmála se Andrea a vytáhla kyvadlo.

„Ano, jak jsme čekali,“ prohlásila pohrdlivě, „léčka.“

Andrea se od lodi raději vzdálila a pak vytáhla i stříbrný talíř.

„Když je tu magická past, mohli by tu být i nějací zakletí hlupáci, co se do ní chytili.“

Chvíli kývala nad talířkem a pak se v ní objevil muž. Nevysoký, hubený, s vlasy pod ramena a dlouhou kozí bradkou.

„Nějaký pohledný chlap,“ oznámila Andrea, „co by tak mohl být?“

Bartoloměj se dal do smíchu.

„Pohledný? Díky moc. Ale hledat ho nemusíš, ten nemá s tou pastí nic společného.“

„To jsi ty?“ Andrea se pobaveně usmála, „tak znovu.“

Příští pokus ukázal dvanáct dívek sedících na vodní hladině.

„Labutě!“ zvolala Andrea spokojeně.

Znovu se chopila kyvadla a pokusila se určit druh kletby.

„Andreo, pozor!“

Bartoloměj vystřelil rychlostí útočícího hada. Andrea se rychle otočila, a spatřila šupinatou bytost vzdáleně připomínající člověka, které se Bartoloměj zakousl do ruky. Druhou rukou se pokusil Bartoloměje chytit, ale Andrea ho za ni popadla a zkroutila mu ji. Jako bonus přidala kopanec do břicha. Tvor se chvíli pokoušel zápasit, nebo použít hůlku se zlaceným koncem, kterou držel v pokousané ruce, ale když ho Andrea povalila na zem a zaklekla, vzdal to.

„Nestalo se ti něco?“

„Ne,“ odpověděl Bartoloměj, „kde ses tohle naučila?“

„No, už jsem se zmiňovala o atentátu na mého bratra?“

„Ano.“

„Takže po téhle zkušenosti táta nenamítal, aby se i jeho dcera ovládala základy umění rohovnického. A když jsem je uměla, chytila jsem nejvyššího komořího za hrdlo, a požádala ho o přímluvu, aby mne naučili i ten zbytek,“ pak se princezna začala věnovat přemoženému, „kdo jsi? Cos mi chtěl provést? A kdo tě poslal? Mluv!“

„Nikdy!“ zvolal zajatec, tak mu Andrea začala znovu kroutit ruku.

„Muč mě, ale nepovím.“

„Barte, podej mi nějaký klacík.“

Had tak učinil.

„Díky. A teď bych ho potřebovala zapálit. Dosáhneš na křesadlo?“

„Křesadlo nech plavat,“ navrhl had, „zvedni si ten klacík k obličeji, řekni 'Firetio' s přízvukem na 'ti' a dýchni na něj.“

Andrea poslechla a klacík začal hořet.

„A teď se podíváme, jak je tenhle tvoreček anatomicky řešený.“

„Mohl by mít kloaku, to by bylo nejjednodušší. Žádné dilema.“

„Nene,“ zavrtěla Andrea hlavou, „čím víc otvorů, tím víc stupňů mučení. A dojít může na všechny.“

„Počkejte, nedělejte to! Já vám to povím. Jsem sluha Jezerní paní, a ta mě poslala, ať vás proměním v labuť.“

„Touhle hůlkou?“

„Ano, ta hůlka mění ve vodní tvory, nebo vodní zvířata přeměňuje na bytosti podobné lidem.“

„Vida. Má jich jezerní paní víc?“

„Ano, ona...“

Zajatec se proměnil v rybu.

„Andreo, myslím že máme problém.“

Z jezera vylézalo asi deset přeměněných tvorů.

„A k čertu.“

Rychle nastrkat věci do kapes, batoh na záda, společníka do náruče a spasit se útěkem. Rybovité osoby se ovšem nepohybovaly nějak zvlášť rychle, takže objekt jejich zájmu zmizel mezi stromy.

Když dorazili do míst nacházejících se dle jejich úsudku v bezpečné vzdálenosti, posadila se Andrea pod strom a těžce oddechovala. Když znovu popadla dech, vytáhla podivnou hůlku.

„Viděl jsi někdy něco takového?“ konečně si ji pořádně prohlédli. Hůlku samou tvořil lakovaný klacík zbavený kůry, ale s tím aby se alespoň blížil přímosti a hladkosti, si nikdo nelámal hlavu. Zlatý konec se při bližším ohledání ukázal násadou ve tvaru ryby.

„Hůlka vodních kouzel.“ vysvětloval Bartoloměj, „velice užitečná věcička. Umožňuje kouzlit pouhým dotykem a myšlenkou. Ale její možnosti omezuje několik věcí. Vlastně zvládá ovládání vodních tvorů a jejich přeměny v různé užitečné bytosti. Jako třeba ti humanoidi, se kterými jsme měli tu čest. Nebo... Ale to už zní jako odborná přednáška.“

„Tím lépe. Zajímá mne to.“

„Nebo může přeměňovat ty, jež obsahují vodu, ve tvory vodní.“

„Ale každý přece obsahuje vodu.“

„Živí tvorové ano, ale elementálové nikoli. Tedy vyjma těch vodních, pochopitelně.“

„Takže kdybychom tam poslali jiného elementála, tak by byl proti jejich kouzlům imunní?“

„Pravděpodobně ano.“

„V tom případě,“ Andrea zašmátrala v batohu, „by jim měl někdo vysvětlit, že není správné líčit pasti na naivní děvčata a měnit je v labutě.“

Na skále hořely dva ohně. Mezi nimi namalovala Andrea uhlíkem prazvláštní pečeť. Teď stála v jejím středu, v jedné ruce velkou větev coby hůl a v druhé dva mrtvé králíky.

„O gigante handia, zatoz,“ mezi slovy udeřila holí do země, „zatoz, zure bihotza duen zerbait da ezagutzen dut,“ hodila jednoho králíka do levého ohně, „Zure bihotza mota da eta naiz eskuineko,“ druhého do pravého, „zatoz, zatoz,“ opět prokládala slova údery holí, „zatoz.“

Země se otřásla a pukla. Z otvoru vylezl tvor celý z kamene, tvarem připomínal muže, ale měřil na výšku pět sáhů. Naklonil se k Andree, a pronesl hlasem, který sám nejspíš pokládal za tichý, ale lidské uši při něm zaléhaly:

„Co byste ráda, slečinko?“

Andrea s Bartolomějem se pohodlně usadili na větvi na břehu jezera, aby měli dobrý výhled. A věru bylo na co se koukat. Desítky rybolidí se pokoušely obra zastavit, a to jak silou, tak kouzly hůlek. Ten si z nich nic nedělal, a dbal o ně, asi jako člověk dbá o mravence. Ráznými kroky vstoupil do jezera, sehnul se a vytáhl něco, co vypadalo jako věž novogotického hrádku. Zatřepal s ní a vysypal tak její obyvatele. Pak holé zdi odhodil a opakoval totéž s různými částmi budovy. Konečně vypadlo to, co hledal. Obr chytil jednu osobu mezi prsty a nesl ji k Andree a Bartolomějovi.

„Tobě asi říkají Jezerní paní,že?“

„Ano,“ zavrčela žena v modrých šatech zdobených zlatem a perlami, „a ty řekni tomu hromotlukovi, aby mě okamžitě pustil.“

„Nejsi v situaci, ve které se rozkazuje,“ zavrčela Andrea, „proč jsi zaklela ty holky?“

„Proč ne?“

„To není dobrý důvod,“ Andrea se dotkla hůlkou labutí hlavy. Bez výsledku.

„Dělám něco blbě?“

„Na tom není co pokazit,“ zabručel Bartoloměj, „spíš jsou zakleté hůlkou prvního řádu.“

„O té jsi mi nic neřekl.“

„Doufal jsem, že na ni nedojde,“ vysvětloval Bartoloměj, „hůlkou prvního řádu můžeš zrušit kouzla hůlek druhého řádu v okruhu míle nebo menším, a to výběrově, nebo všechna najednou. A stejně dobře zbavíš moci všechny hůlky druhého řádu v tomtéž okruhu. Nebo novou hůlku vyrobit. Plus samozřejmě všechno, co dělá hůlka druhého řádu. A když máš tu hůlku u sebe, nemůže ti ta nižší hůlka nic udělat. Ale hůlku prvního řádu prakticky neseženeš, vzniklo jich jen málo.“

„Zajímavé,“ Andrea se obrátila k Jezerní paní, „kam se má náš obr podívat po té hůlce.“

„Myslíš si, že ti to řeknu?“ ušklíbla se Jezerní paní.

„Ano, protože v opačném případě ti přibudou nevzhledné rybí oči.“

„Pch.“

Andrea se dotkla nosu jezerní paní, ale hůlka opět nezafungovala.“

„Takže ji máš u sebe.“

„Prošacuješ ji?“ nadhodil Bartoloměj.

„Počkej,“ přemýšlela princezna, „kam bych si já schovala kouzelnou hůlku? Někam, kam snadno dosáhnu, kdyby něco. Ale kam si vidím a kam mi nikdo nemůže jen tak nedopatřením, nebo zdánlivým nedopatřením šáhnout. A to znamená...Aha!“ Andrea strčila Jezerní paní ruku do výstřihu a vytáhla hůlku. Rovnou, hladkou a s větší zlatou rybou, v jejímž oku se leskl rubín. Andrea hůlkou mávla a méně vzácná v její kapse praskla. Máchla znovu, a ze zmatených zastrašených sluhů se staly ryby a raci. Pří třetím pohybu se změnilo dvanáct labutí na dvanáct mladých dívek v letních, ale od pohledu drahých šatech. Pak se Andrea dotkla hůlkou čela Jezerní paní a z té se stal velký sumec.

Zatímco Andrea pekla sumce nad ohništěm, zachráněné princezny seděly v kroužku a nenuceně konverzovaly o povrchních politických problémech, kterým nerozuměly, o šatech, které nosily, o zábavách, které jim určili jiní a o práci, ze které nikdy nevzešel žádný užitek.

„Barte, já jsem se špatně narodila.“

„Nevím, nechci polemizovat,“ reagoval had neutrálně, „ale mít mocné a bohaté rodiče, dokonce královský pár, to by mnozí pokládali za dobrý začátek do života.“

„Pro kluka možná,“ vrčela Andrea, „ale holku obléknou do nepohodlných šatů, zakážou jí skoro všechno, a udělají z ní... tamto.“

„Co tamto?“

„No přece,“ šeptala Andrea s neskrývaným odporem, „princeznu.“

Princezny (včetně princezny osvoboditelky) snědly sumce a většina z nich se uložila ke spánku. Princezna osvoboditelka ne.
„Snědly ho skoro celého, a ještě měly evidentně hlad,“ brumlala si Andrea, „nevím jestli to zvládnu uživit.“

„Máš dvanáct párů pomocných rukou.“

„To mám Barte,“ přikývla Andrea, „podle mých zkušeností z honů tyhle dámičky víc zvěře vyplaší. A to nemluvím o tom, že by se jim mohlo něco stát.“

To musel Bartoloměj uznat.

„Něco se jim může stát už teď, co kdyby si lehly na něco nebezpečného?“

„Třeba jedovatého hada?“

„Třeba. Nic ve zlém, Barte. Navíc jsem plánovala použít tu lodičku, když jsem ji zbavila kouzla. Ale všechny se do ní nevejdeme.“

„Myslím, že už to stačí, už jsme si navzájem dostatečně legitimizovali to, co se chystáš udělat,“ prohlásil Bartoloměj, „ale měla by sis na ty medajlonky najít nějakou krabičku nebo pytlíček, byl by průšvih nějakou ztratit.“

Plavba malou lodičkou po jezeře i po široké řece, jež z něj vytékala, probíhala nad očekávání klidně. Řeka tekla pomalu jako olej a ani zastávky za účelem ulovení něčeho k jídlu, nepřinesly žádnou vzrušující událost. Andrea bez přílišné námahy veslovala sedíc na zádi, zatímco na přídi ji vyvažoval batoh obsahující kromě mnoha užitečných věcí i čtrnáct začarovaných princezen. Bartoloměj se slunil na batohu a nenuceně s Andreou konverzoval. A tak za dobré nálady dorazili k zámku obrostlému růžemi.

Vy už jistě tušíte, kdo v tom zámku bydlel, a co ji potkalo. Co v něm potká Andreu, to vím jen já. A povím vám to zítra. Dobrou noc