O Šípkové růžence

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl sedmý Na zámek obrostlý růžemi nenarazíte uprostřed lesů každý den. Když se to Andree na konci našeho dosavadního povídání poštěstilo, nemohla ho nechat bez povšimnutí.

Na zámek obrostlý růžemi nenarazíte uprostřed lesů každý den. Když se to Andree na konci našeho dosavadního povídání poštěstilo, nemohla ho nechat bez povšimnutí.

„Zakletý, pochopitelně,“ Andrea odložila kyvadlo, „narazil jsi někdy na něco takového?“

„Osobně dosud ne,“ odpověděl Bartoloměj, „ale v odborné literatuře o tom najdeš spousty zmínek. Celou budovu, nebo dokonce oblast postihne kletba, seslaná na konkrétní osobu. Zrušit postranní efekty je bez osvobození zakletého prakticky nemožné.“

„Tak toho zakletého najdeme,“ Andrea vytáhla sekeru, „třeba tu probudíme civilizaci.“

Ve chvíli okamžitého odhodlání se Andrea vydala k zámku se sekyrou v ruce. Během cesty ale začala uvažovat, zaťukala si na čelo a vrátila se k řece. Vzala hůlku vodních kouzel a povolala z řeky skoro dvoumetrové chlapisko s šupinatou kůží. Vrazila mu do krátké ruky sekeru a poslala ho štípat trní. Sama si lehla do stínu.

„Andy, vzbuď se,“ hadí hlava ji několikrát šťouchla do tváře.

„Co se děje?“
„Ten rybí blbec prosekal cestu k hradu.“

„To přece měl.“

„Vymýtil asi třetinu toho křoví.“

„To rozhodně nevadí.“

„A pak z té námahy leknul.“

„To je smutné, ale co s tím teď můžu dělat?“ zeptala se naprosto nevzrušeně.

„Nic, ale on teď leží se sekerou v ruce skoro u hradu.“

„Někdo si stěžoval na zápach?“

„To trní dorůstá před očima, jestli si nepospíšíme, skončíme na opačné straně růží než sekera.“

Najednou stála Andrea na nohou, zavazadlo si hodila na záda a společníka kolem ramen. Slušným tempem vyrazila k hradu. Trny se přibližovaly z obou stran, a byly blíž a blíž. Když našla mrtvého rybáka, ohnula se a vzala z bezvládných rukou sekeru.

„Nedělej tak prudké pohyby, nebo spadnu.“

„Promiň.“

Trny dorazily téměř k nim. Na návrat nebylo pomyšlení, šlo to jen vpřed. Do začarovaného hradu.

Prohlídka hradu ukázala, že ho někdo už velmi dávno s velkým kvaltem vylidnil. Většina věcí se válela po zemi, co mohlo tlít, shnilo, co mohlo korodovat, zrezivělo. Ale zvěř se tu neusadila, ani myši, ani mouchy, nic. Mrtvá pustina, prázdnější než nejsušší poušť. Rozhlížet se nemělo ceny. Andrea vytáhla kyvadlo a začala určovat směr k zakletému.

Kyvadlo ji dovedlo k nejvyšší věži. Doufala, že nebudou muset vyjít až nahoru. Doufala marně. Až v nejvyšší komnatě nejvyšší věže našla holku, jak spí na zemi vedle kolovratu. Leželo se jí nejspíš špatně, protože se často převalovala. Ale neprobudil ji hluk, zatřesení, dokonce ani průplesk po tvářích.

„Existuje něco jako kouzlo tvrdého spánku?“

„Nevím,“ připustil zakletý černokněžník, „ale v knize by být mohlo.“

Našli čtyři.

„Co tohle? Podle efektu zakletý usne, a nelze ho probudit. Všichni v budově usnou rovněž. Aha to nic.“

„A co ty ostatní?“

„Ty píšou jen o obrůstu budovy růžemi.“

„Hele, podívej se na seslání té druhé: Připravenou kletbu sešleme píchnutím o trn růže. Ta naše se píchla o kolovrat.“

„V těch dalších se píše o kolovratu.“

„Jsou rozdíly ve snímání?“

„Ano, ale z našeho hlediska jsou zanedbatelné,“ zabručela Andrea sarkasticky, „jedno žádá chrám z bílého mramoru, druhé z černé žuly.“

„Ještě můžeme kletbu zlomit,“ utěšoval Bartoloměj, „to se vždy obejde bez rituálů. A může se to poštěstit každému.“

„No já nevím,“ protestovala Andrea, „jedna se zlomí, když zakletému olízne zraněný prst jeho vlastní dítě. Co když zakletý žádné děti nemá?“

„Tak k nim asi musí přijít během spánku,“ vysvětlil Bartoloměj, „prosím tě, nedívej se tak. Já neříkal, že to lámání a vysvobozování nemůže být odporné. Musí být možné, to je pravidlo.“

„Já tě z toho neobviňuji,“ kroutila hlavou Andrea, „jen se mi dělá nanic.“

„Nic tě nenutí používat zrovna tuhle kletbu. Mimochodem, nelze tuhle kletbu odlišit od té druhé?“

„Zakletému zůstane viditelná rána,“ Andrea se podívala na ruce spáčky.

„Uf, nic tam nemá,“ vydechla úlevně.

„A ta poslední kletba se láme jak?“

„Polibkem. Nemusí být z lásky, nebo tak něco?“

„Copak se můžeš zamilovat do někoho, koho neznáš? Neznáš jeho povahu a charakter? Jak myslí, jak jedná?“

„Samozřejmě že ne.“

„Tak to se nemůžeš zamilovat do někoho, kdo akorát spí,“ dedukoval Bartoloměj, „takovou podmínku by nikdo nesplnil.“

„Tak já jí dám pusu.“

Úkon byl proveden, ale očekávaný výsledek se nedostavil.

„Co kdybys zkusila francouzský polibek?“

„A myslíš si, že to zabere, nebo to jenom chceš vidět?“

„Obojí!“

Andrea se už poněkolikáté rozesmála.

„Tak se dobře dívej.“

Modifikace polibku zabrala. Spící princezna jí začal polibky oplácet. Andrea se jí překvapeně vytrhla. Teprve nyní mladá dáma otevřela oči.

„Promiňte,“ koktala, „zdálo se mi o krásném princi.“

„Krásní princové představují nedostatkové zboží,“ vysvětlil Bartoloměj.

„A navíc to bývají pěkní moulové,“ doplnila Andrea svoji zkušenost.

„Takže se musíš spokojit s námi,“ dokončili sborově. Princezna se na ně nechápavě dívala.

„Co se stalo?“

„Poslechněte slečno,“ oba zachránci rázem zvážněli, „to co vám teď řekneme, se vám nebude líbit. Ale spala jste pod vlivem kouzla velmi, velmi dlouho.“

„Cože? Jaký je rok?“

Andrea jí to řekla.

„To ne. To nemůže být pravda. To už by museli být všichni dávno... Vy mi lžete!“

Andrea beze slova otevřela okno. Dívka se rozhlédla po zchátralém hradě.

„To snad není možné! Za to můžete vy?!“

„Uklidněte se, my vás našli teprve před hodinou,“ hájil se Bartoloměj.

„Ale jste celá v černém a máte s sebou mluvícího hada,“ sdělila Andree dívka, jako by to bylo obvinění.

„To z nás ještě nedělá zločince.“

„A kde se ztratila ta ježibaba, co mi dala tenhle krám,“ dívka ukázala na kolovrat.

„To nevíme a nechceme vědět. Nejspíš taky dávno mrtvá, slečno. Jak se vlastně jmenujete?“

„Jsem princezna Růžena.“

„Pusťte ji z hlavy,“ radil Bartoloměj, „i kdybyste ji našla, získala byste nanejvýš novou kletbu.“

„Ale mohla bych najít alespoň někoho, až tak dlouhá doba to není.“

Hovor trval ještě dlouho, velmi dlouho. Skončil tím, že Růžena zatoužila po samotě, aby se mohla vyplakat. Vyhověli ji. Pochopitelně ji ovšem nenechali v nejvyšším patře nejvyšší věže.

„Kudy budeme pokračovat?“ zajímal se Bartoloměj, „zase po řece?“

„Raději ne,“ zavrtěla hlavou Andrea, „ nevím, jak moc spolehlivý zdroj informací představuje ta chudinka, ale prý se po řece za jejích časů moc nejezdilo. Cesta bude jistější.“

„A v čem pojedeme? Nebo to zase zkusíme po tvých?“

„Neprovokuj,“ ušklíbla se princezna, „v knize jsem našla kouzlo, co změní člun na kočár.“

„Pokud si dobře pamatuji, tak tam najdeme i kouzla, která učiní kočár nejen extrémně pohodlným, ale i samohybným. A která by měla být realizovatelná.“

„To počká. Dnes proměníme loď v kočár, s rybími pomocníky to nebude problém. Horší bude zorganizovat to tak, aby to neviděla Růžena. Nechci ji zbytečně rozrušit.“

Bartoloměj souhlasil. Taky přišel o pár blízkých lidí, a věděl, že to není žádná legrace.

Právě kvůli svým vlastním zkušenostem se nešťastné princezně Růženě věnovali celý den, vyjma doby, kdy museli provést proměnu lodi a připravit ryby k večeři. Výjezd odložili na další den.

„Barte, ta kouzla jsou skutečně jednoduchá. Aby bylo uvnitř vždy příjemně teplo,čisto, kočár jel rychle a bez pohonu, a my byli v bezpečí před kouzly i loupežníky, stačí na něj namalovat pár symbolů krví bílých holubů a mumlat nějaké zaříkávání. Akorát nevím, kde vzít bílé holuby.“

Kolem prošla Růžena a zpívala tesknou píseň. Na ramenou jí sedělo několik bílých holubů.

„Vidíš to?“ užasl Bartoloměj.

„Popravdě, můj učitel hudby tvrdil, že mě to naučí. Ale já o to nestála, zpěv mě nebaví i bez toho, že na mne kálí ptáci.“

„Ale v tom musí být magie!“

„Nejspíš ano, ale k čemu je mi magie, když mě neochrání před únosy a podobnými riziky povolání?“ Pak se Andrea vydala k Růženě.

„Růženko, mohla bych si chytit pár tvých holoubků?“

„Co s nimi chcete udělat?“

„Nic,“ řekla rychle Andrea, „jenom je za tuhle stužku,“ vytáhla Růžence stuhu z vlasů, „přivážu k téhle větvičce.“

Růženka jí to dovolila, ale dávala na uvázané holoubky pozor. Posadila se kousek od nich, a smutně hleděla, jak se snaží vzlétnout.

„Pixario.“

Andrea zvedla medailonek a přidala ho k ostatním.

„Bude to tak pro ni lepší,“ v hlase jí zněly výčitky svědomí. Pak znovu chytila holuby.

„Kdyby se potom ptala tak uletěli.“

Tak Andrea získala samohybný kočár. Ale to neznamená, že se její cesta stane bezpečnější. Jak se ostatně dozvíte už zítra. Dobrou noc