O sněhové královně

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl osmý Andrea minule ukončila bloudění, a cestuje po silnici jako každý civilizovaný člověk. To ovšem rozhodně neznamená, že ji nepotkají různé problémy a komplikace.  

Andrea minule ukončila bloudění, a cestuje po silnici jako každý civilizovaný člověk. To ovšem rozhodně neznamená, že ji nepotkají různé problémy a komplikace.

Kočár bez koní jel po zbytcích cesty, která se vinula vzhůru do sedla mezi horami. Jak se zvyšovala nadmořská výška, klesala teplota. Mnohem rychleji, než by jeden čekal. Uvnitř kočáru se sice držela víceméně stejná teplota, ale přesto se Andrea zachumlala do kabátu a Bartoloměj začal jevit známky apatie.

„Jsi v pořádku?“

„Chlad studenokrevným tvorům nesvědčí.“

Andrea si rozepnula košili a vložila si dlouhé hadí tělo mezi ňadra. Pak se znovu zabalila do kabátu, ovšem nechala mezeru dost velkou pro hadí hlavu, kterou Bartoloměj využil.

„Lepší?“

„Ani nevíš jak.“

„Do kolika halenek ty ses vlastně dostal?“

„Já? Do žádné, ať to myslíš jakkoli.“

„Myslela jsem, že černokněžník se účastní mnoha ďábelských rituálů zvrácené a fyzické povahy.“

„Žejo,“ v Bartolomějově hlase zněla podrážděnost, „ale na to prý musíš mít dost zkušeností. To beru. Ale že tě nenechají ani promluvit s jedinou ženou mladší padesáti let, to se vymyká mému chápání. Asi má člověk zůstat pro démony a sukuby čerstvý, nebo nevím.“

„Třeba je cílem vychovat z budoucího černokněžníka frustráta, který unáší a znásilňuje princezny.“

„Teď jsi na to možná kápla,“ nečekaně souhlasil Bartoloměj, „teď jen přijít na smysl tady toho.“

„Prestiž. Podívej se na mě,“ vysvětlovala Andrea, „smyslem existence princezny je, aby se vdala za toho, kdo bude tím nejlepším spojencem. Takže já mám jen ukájet pudy toho, kdo nabídne nejvíc, ať už politicky, nebo vzácněji stran likvidace nestvůr, které ničí úrodu, žerou lidi a vůbec škodí ekonomice a konkurenceschopnosti země. Když se nad tím zamyslíš, tak já jsem vlastně lehká holka, a můj vlastní táta je můj... Jak se říká tomu člověku, víš kterého myslím?“

„Pasák?“

„Ano, tohle slovo jsem hledala. Ale když tedy jsem lehká holka, tak proč mi ani neřeknou, jak se nazývají části těla mezi rameny a koleny?“

„Třeba záda?“

„Záda jsou některými méně závaznými a přehnaně volnomyšlenkářskými autory pokládány za přijatelný termín,“ pronesla Andrea se smrtelně vážným výrazem, „Ale k věci. Nic ti o tom neřeknou, aby byla urozená nevěsta o své svatební noci vyjukaná jak lapený králík, ideálně aby jí zůstalo trauma do konce života. A když není, jsou ti, kdo ji vychovali nesmírným způsobem pomluveni.“ Teď si Andrea dovolila úsměv, „a předpokládám, že nesmírným způsobem pomluví i každého černokněžníka, který neunáší princezny.“

„Tak jest,“ schválil závěr Bartoloměj, „A když se ještě na chvíli zamyslíme, tak určitě odhalíme i hlubší příčiny...“

Vůz se zastavil tak prudce, že měli cestující co dělat, aby nespadli na podlahu.

„Co se to děje?“ Andrea vykoukla z okýnka. Přes silnici ležela obrovská hromada ledu.

"Andy, na tohle stačí když ohneš prsty krom ukazováčku a prostředníčku, pak zvedneš předloktí kolmo vzhůru, sklopíš ho o devadesát stupňů a při tom řekneš Srkqlk hyz. Ale udělej to gesto mimo kočár a směrem na ten led.“

„Co to udělá?“

„Pošle to na konkrétní místo plno tepla. Tenhle magický útok umí zničit spoustu věcí, ale jeho seslání zabrání i kamínek pro štěstí. Hromada ledu ale žádný nejspíš nemá.“

Andrea se znovu vyklonila z okénka, provedla patřičné gesto a led se se syčením vypařil.

„Můžeme jet.“

Ale kočár se ani nepohnul. Znovu vyhlédla a zjistila, že ledová masa se obnovila. Zopakovala kouzlo a čekala, co přijde. Přišla žena celá v bílém, která gestem ruky zábranu obnovila.

„Promiňte, paní, ale nemohla byste nás nechat projet?“

„Ne,“ hlas zněl jako skučení větru, „naopak tě zužitkuji jako služebnou v mém paláci. Vojáku, přiveďte ji.“

Zpoza závěje vyšel muž s mečem a zamířil ke kočáru. Andrea si vytáhla hada zpod košile a knihu kouzel z batohu. Rychle hledala útočné kouzlo, ale nenacházela žádné dost snadné. Dvířka se otevřela a voják sněhové královny na ni namířil kord.

„Kníže Alfréd?“

„Kdo jste?“ Pronesl Alfréd ledovým hlasem.

„Princezna Andrea.“

„Nevzpomínám si na vás, ale já zapomněl mnoho věcí z časů předtím, než jsem se setkal se svou paní. Než dala Sněhová královna mému životu smysl. Pojď.“

Andrea před ním padla na kolena.

„Já vás prosím...“

Kníže došel těsně k ní.

„Vstaň!“

Andrea pomalu vstávala a pak, dříve než si to Alfréd uvědomil, ho chytila za zápěstí a zvedla mu ruku s kordem nad hlavu. Současně Alfréd pocítil náraz jejího kolene v oblasti beder. Teď naopak on klesl na kolena soužen bolestí. Andrea mu kroutila ruku, až upustil meč. Poté obdržel kopanec do žaludku. Andrea se natáhla k batohu, ze kterého Bartoloměj se značnými obtížemi vytáhl konec lana.
„Myslím, že se ti bude hodit.“

Hodil. Kníže Alfréd byl svázán a umlčen roubíkem.

„Já toho chlapa trochu znám,“ vysvětlovala Andrea Bartolomějovi, „takhle se nikdy nechoval.“

„Ta ženská ho nějak očarovala,“ konstatoval Bartoloměj, „vzhledem k její stylizaci bych to tipoval na nějaké ledové kouzlo.“

Spoutaný se pokoušel protestovat, ale roubík mu to nedovolil. Andrea s Bartolomějem ho ignorovali a pročítali grymoár. Došli k závěru, že nejvíc vyhovuje ledový polibek. Sundali zajatci roubík.

„Nejsem očarovaný, já...“

„Dala ti Sněhová královna pusu?“

„Ano, protože je laskavá, ale...“

„To stačí, Barte, přečti mi prosím ten jednodušší způsob jako ho toho zbavit.“

„Má se vnitřně zahřát a pak rozplakat. A pak stačí rozpustit led z jeho slzy.“

„Co znamená vnitřně zahřát a jakou metodou rozplakat?“

„V poznámce píšou, že výklad i postup jsou irelevantní.“

„Výborně. Tohle určitě vnitřně zahřívá,“ z hlubin batohu vytáhla láhev hnědé tekutiny, „a tohle se postará o slzy.“

Batoh opustila menší láhev.

„Co to je?“

„Rum.“

„Já to pít nebudu!“

„Ale ano,“ vysvětlovala trpělivě princezna Andrea, „Protože ti takhle stisknu čelistní kloub, nadzvednu ti hlavu, takhle to do tebe začnu nalévat, a ty musíš polykat, aby ses neutopil.“

Nešetrný leč účinný chvat proběhl podle plánu.

„Taková surovost,“ Alfréd těžce dýchal, zčásti protože se málem udusil, ale i protože ho vypitý alkohol pálil v krku.

„Ani ne,“ zavrtěla hlavou princezna, „přijdou horší. Tohle je citronová šťáva.“

„Vypláchni si to oko pořádně,“ podala knížeti láhev s vodou.

„Já vám děkuji, princezno,“ blekotal Alféd, „ já byl tak zlý, a páchal takové věci. Ani tomu nemůžu uvěřit.“

„Nemysli na to, nemůžeš za to.“

„Andy, nechci být škarohlíd, ale záchrana tohohle mládence tu velkou hromadu ledu nějak neodstraní.“

„Pravda, Barte, potřebujeme další krok.“

Kníže Alfréd držel Andreiny ruce skřížené za jejími zády a tlačil ji směrem ke sněhové královně, která trpělivě čekala na kopci.

„Vidím, že moje nová služebná se vzpouzela.“

„To dělají vaše zvláštní metody najímání služebnictva,“ princeznin hlas zněl sebevědomě a jistě, „ale chápu, přináší značné výhody, byť nese jisté nevýhody.“

To královnu zaujalo.

„Jaké nevýhody?“

„Sluhové vám mohou utéct,“ když viděla Andrea královnin smích, řekla jen, „utíkej troubo,“ a Alfréd se dal skutečně na útěk. Sněhová královna gestem ruky rozpoutala malou vánici, která se do něj opřela a navzdory snaze se něčeho zachytit ho táhla sněhem a ledem ke královniným nohám. Ledová čarodějnice vrhla opovržlivý pohled směrem k Andree, a zjistila, že tam dávno není. V tu samou chvíli ji z hrudi vyjelo železné ostří. Andrea za jejími zády zašeptala:

„My jen projížděli, kdybys nás nechala na pokoji, nic by se nestalo.“

„Vyšlo to?“ strachoval se Bartoloměj.

„Výborně,“ pochvalovala si Andrea, „jenom tady knížeti se udělalo trochu nevolno.“

„Krev,“ koktal Alfréd, „kapala na mě krev.“

„Musíš ho omluvit, měl dost těžké dětství.“

„Kdo v dnešní době ne?“

„A ona spadla, a byla mrtvá!“ sténal kníže.

„To probodnutí lidé dělají,“ poznamenala Andrea.

„Vy nemáte soucit.“

„Mám, ale šetřím si ho na něco lepšího, než Sněhovou královnu.“

„Ale ty její oči! Viděla jste její oči?“

„Ne. Mrtvým se do očí nedívám. To jsem udělala jednou, a bohatě mi to stačilo.“

„Vy mluvíte, jako by pro vás zabíjení bylo běžné,“ zvolal kníže Alfréd zděšeně.

„Vládcové vodí vojáky do bitev, ze kterých se nevrací,“ vysvětlovala Andrea, „organizují pletichy přetékající jedem a dýkami. Narodili jsme se do kasty vrahů. Máme právo na trochu cynismu.“

„To není pravda,“ ječel Alfréd, „já se jen starám o své poddané, aby se měli dobře.“

„Kolik jsi podepsal nařízení za tento měsíc?“ zeptala se Andrea.

„Spoustu.“

„A kolik jsi předtím přečetl?“ zaútočila.

„Napsali to mí rádcové, a těm já důvěřuji.“

„Podle čeho sis vybíral ty rádce, chytráku?“

„Nepřeháněj to, Andy, ten chudák má dost starostí sám se sebou,“ zastal se Alfréda Bartoloměj.

„Máš pravdu,“ přikývla Andrea, „promiňte, Alfréde.“

Ale kníže už začal uvažovat sám.

„Oni se tak nějak vybírali sami?“ kňučel, „jed, dýka, chamtivost, sobectví? Listiny ožebračující lid? Je to možné?“

Had a princezna mlčeli. Ale nemohli zabránit tomu, aby to bylo mlčení výmluvné.

„Myslíte si, že jsem vrah?“

„Ne, to si rozhodně nemyslíme.“ Andrea mluvila laskavě, protože ji mrzelo, co říkala předtím.

„Vy si totiž myslíte, že jsem pitomec,“ prohlásil Alfréd, „a máte pravdu. Co já všechno spáchal, a ani o tom nevěděl? Jak se teď mám podívat do zrcadla?“

„No co, no,“ utěšoval ho Bartoloměj, „nakopeš rádce, a bude všechno v pořádku.“

„Ale to oni vládnou, já to neumím. Já občas ani nevstanu z postele. Probudím se a vzpomenu si na tu ženskou...“

Pohyb ruky, jedno slovo a na sedadle ležel malý medailonek.

„Andy, ty jsi mnohem nebezpečnější černokněžník, než já kdy byl. Máš už plný pytlíček princezen, a ještě tohohle chudáka.“

„Já vím,“ hájila se Andrea, „ale já jim tím přece nechci ublížit, a ani neublížím, to zakletí jsme tak koneckonců vybrali.“

„Ano, přesně tak uvažují všichni dobří mágové.“

„A tobě to připadá špatné? Pokrytecké?“

„Ne,“ odpověděl had, „to bych byl tuplovaný pokrytec, kdybych vůbec schvaloval magii. Ale o tobě uvažuju pořád spíš jako o princezně, než jako o čarodějnici.“

„Já taky. Zatím.“

V kočáru je pořád chladno, ale brzy se v něm ohřeje. A kdy? V příštím díle. Dobrou noc