O pětihlavém drakovi

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl devátý Po setkání s věčným sněhem se Andrea dostala do příjemnějšího podnebí. Ale v takovém prostředí se líbí i mnohým velmi nebezpečným tvorům.

Po setkání s věčným sněhem se Andrea dostala do příjemnějšího podnebí. Ale v takovém prostředí se líbí i mnohým velmi nebezpečným tvorům.

Projíždět příjemnou lesní krajinou působilo uklidňujícím dojmem. Ve voze panovala dobrá nálada.

„Víš kolik princů je potřeba k pohnojení pole?“

„To nevím, Andy.“

„To záleží na tom, kolik hnojiva umíš vyrobit z jednoho.“

„Dobré. A víš jak venkovská čarodějka chytá jednorožce?“

„Jak?“

„Jde k němu a chytí ho.“

„To nepobírám.“

„Který venkovský mladík je dost zajímavý pro čarodějku? Nebo který by se ji odvážil oslovit?“

„Taky pravda. A...“

Přerušily ji otřesy a bestiální řev.

„Co se to děje?“ zeptala se, ne se strachem, spíše se zvědavostí.

„To je drak,“ Bartoloměj neskrýval své nadšení. Už léta jsem žádného neviděl. Skoro na ně nenarazíš, ale úžasnějšího tvora jsem nepotkal za celý život. Dokonce jsem se nesetkal ani s někým jiným, komu by se to poštěstilo.“

„Tak se tam půjdeme podávat.“

Andrea zalehla za velký balvan. Viděla draka perfektně. Každá jeho noha se tloušťkou vyrovnala stoletému dubu, ale oproti masivnímu tělu působily štíhle. Stejné tloušťky dosahovaly i hrdla. A přesto se jich na draka vešlo pět. Každé z nich neslo hlavu podobné orlí, ale s hadími šupinami. Místo zobáku měly tlamu podobné štičí ale také pokrytou hadí kůží. Každé jeho křídlo mělo dva a půl záhonu a jeho ocas měřil celý provazec a tři pídě k tomu. Každý jeho zub sahal na dva lokte kupředu a dráp se délkou vyrovnal rostlému muži. A tohle monstrum se hýbalo mrštně a hbitě, snažíc se polapit drobné smítko, které by vedle něčeho normálních proporcí bylo vysokým mužem na koni.

„Máme štěstí,“ pochvaloval si Bartoloměj, „vidět draka v akci, to je tuplem vzácnost.“

„Neuvěřitelné,“ obdivovala draka Andrea, „jak rychle se hýbe. Myslíš, že toho chlapa dostane?“

„Kdyby se snažil projet, nebo ujet, tak asi ne, mládenec docela kmitá,“ odhadoval Bartoloměj, „ale protože se evidentně snaží toho draka zranit, tak to má ten blázen nejspíš spočítané.“

„Prima, takže uvidíme i to, jak drak žere rytíře?“

„Pravděpodobně ano.“

Chvíli boj pozorovali. No, boj. Rytíř útočil, hbitě uhýbal drakovým útokům a zasazoval rány. Ovšem rány drakovi evidentně vůbec nevadily. Zatímco bojovník nejspíše nepřežije první. A to drak teprve nyní začal chrlit oheň. Jezdec pobídl koně, podjel dračí tělo, aby se vyhnul žáru plamenů, ale dostal se nebezpečně blízko dračímu ocasu. Jeho koneček zasáhl koně do břicha a oba je hodil několik honů daleko. Když kořist tímto podivným způsobem zmizela, drak se uklidnil a zalezl do sluje.

Pospíchali do míst, kam nebohý rytíř dopadl.

„Myslíš, že bude naživu, Andy?“

„Idioti mají vždycky štěstí,“ mínila Andrea.

Trpícího muže našli hned.

„No neříkala jsem to? Žije.“

„Dávám ti za pravdu.“

„Co s ním mám dělat?“

„Rána z milosti?“ navrhl Bartoloměj.

„Radši bych ho vyléčila,“ namítla Andrea, „přeci jen, jedna věc je vidět blbce, jak dráždí obrovskou obludu, a druhá nepomoct raněnému.“

„Ušlechtilé,“ prohlásil had, „v grymoáru najdeš seznam bylinek, které umí dělat zázraky. Plno jich poroste i tady, vypadá to na vhodné podnebí.“

„Dám se do toho, ale nejdřív se podívám,“ sundala rytíři helmu, „no jo, vévoda Vladimír.“

Vévoda Vladimír otevřel oči.

„Jak na tom jste? Pohnete končetinami, nebolí vás tělo?“

„Ne, připadám si v pořádku,“ užasl Vladimír, „před chvílí jsem umíral, a teď jsem skoro zdravý! Vy...princezno Andreo?!“

„Ano, já.“

„Tedy, já žasnu nad tvými schopnostmi,“ výskl vévoda, „jediná žena, kterou má cenu si držet u vojska, je dobrá léčitelka.“

„A vy se nyní cítíte lépe?“

„Samozřejmě.“

„Tak si pamatujte, že se vám může zase dařit mnohem hůře, pokud nepřestanete ventilovat své primitivní, sexistické názory, je vám to jasné?“

„Jen klid.“

„Jsem klidná. Dáte si guláš?“

„Jasně,“ vévoda Vladimír se začal ládovat gulášem. Když naplnil své břicho, misku odložil a začal hledat pro své ruce lepší uplatnění.

„Vyléčila jsem vám všechny polámané kosti v těle, a udělala jsem to ráda“ pravila princezna s milým a něžným úsměvem, „a ještě raději vám je zase zpřelámu, jestli mi nepřestanete sahat tam, kde mi teď saháte.“

„No, snad jsem zase tak moc neudělal. Mnohé by byly rády za pohlazení od rytíře jako já.“

„Jediný chlap, kterému bych dovolila na mě takhle sahat, nemá ruce.“

Bartoloměj se vztyčil na svém místě.

„Princezno, támhle je had!“

„Vím, to je Bartoloměj. Bartoloměji, tohle je vévoda Vladimír.“

„Těší mne.“

„Odkdy hadi mluví?“

„Odkdy mluví pyje?“ kontroval Bartoloměj.

„Eh? Copak pyje mluví?“

„Vy jste ještě neviděl mluvící pyj?“

„Ne.“

„Tak se někdy podívejte do zrcadla.“

„Ten tvor mne urazil,“ vykřikl Vladimír, „kde mám svůj meč?“

„Zabavila jsem vám ho,“ odpověděla Andrea, „mohl byste si ublížit.“

„Cože jste? A kde je vlastně má zbroj?“

„Tamtéž.“

„A můj bělouš?“

„Chutnal vám guláš?“

„Ano, ale co to s tím má co dělat?“

„Tak to se raději moc neptejte. Kdo se moc ptá, moc se doví.“

Vévoda se nespokojeně posadil.

„A jak se chcete dostat přes tu obludu, když mě nenecháte, abych vás bránil?“

„Na to už jsme vymysleli taktiku,“ uklidňovala ho Andrea.

„Ženy a zvířata by se neměly zabývat taktikou. Není to přirozené.“

„To je možné,“ řekl Bartoloměj, „ale protože jediní, kdo tady nemají v hlavě seno, jsou ženy a zvířata, musíme tu nepřirozenost skousnout.“

„To zvíře mě podruhé urazilo! Já skutečně žádám, abych mohl hájit svou čest zbraní.“

„Žádosti se nevyhovuje,“ úřední tón působil nečekaně útočně.

„Proč se mnou mluvíte takhle? Já vás jel zachránit!“

„A nakonec jsem zachránila jak sebe, tak vás, oboje bez vaší pomoci, takže si na mne neotevírejte pusu, ano?“

„Andy, klid,“ konejšil ji Bartoloměj.

„Pardon,“ omlouvala se Andrea zhluboka dýchajíc, „nechala jsem se unést. Sebeovládání, jen více sebeovládání a klidu.“

„To se mi líbí. Dáma má být klidná, bojovnost je ctností rytířů.“

Andrea přidala medailon k ostatním.

„Víš, jako princezna jsem potkala desítky podobných mužů, takže jsem si mohla zvyknout,“ vykládala Andrea, „ale spíše to plnilo pohár, který právě přetekl. A kdyby ne teď, tak za chvíli. Vévoda Vladimír nikdy nevěděl, kdy má nejvyšší čas zmlknout.“

„Dávám ti za pravdu, nafoukaný hlupák.“

„No, já nasbírám nějaké bylinky a nalovím jeleny.“

Z jeleních těl stoupala omamná vůně.

„Já z vůně těch bylinek dostávám hlad,“ huhlala Andrea přes šátek.

„Já skoro umírám,“ zasténal Bartoloměj, „ale bez toho by ten drak ty jeleny nesežral. Nadila jsi je pořádně?“

„Skoro jsem kvůli té nádivky usnula.“

„Tak snad jsme ji udělali dost silnou. Začni.“

Andrea zvedla grymoár.

„Útočné kouzlo Etex vobis. Kouzlo slouží k magickému zvednutí předmětu vážícího až tři centýře.“

Zaujala vhodné postavení.

„Etex vobis,“ máchla rukou k dračí sluji, „fratres!“

Nadívaný jelen se vznesl a pak letěl jako vypálený z katapultu až k jeskyni. Za chvíli se objevila dračí morda a slupla jelena jako nic. Andrea mu hodila dalšího, a drak ho chytil ve vzduchu. Pokračovali v této hře, dokud nedošlo žrádlo. Vydrážděný drak vylezl celý a zvědavé se rozhlížel po další kořisti. Ale omamné byliny ho přemohly. Hlavy mu těžkly a nakonec usnul. Spal dva dny a během této doby kolem něj bezpečně projel kočár ve kterém se Andrea a Bartoloměj cpali zbytky guláše.

Jak vidno, i uprostřed pustých lesů se člověk může dobře najíst. Anebo být dobře sežrán. A hrozí tam i mnohá další nebezpečí. Jaká? To poznáte zítra. Dobrou noc