O Bělince a Růžence

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl jedenáctý  Ve stavení, které objevila Andrea v lese, žili čerti. V těch, která objeví mimo les, žijí lidé. Ale i ti mohou přivést princeznu do velkého nebezpečí.

Ve stavení, které objevila Andrea v lese, žili čerti. V těch, která objeví mimo les, žijí lidé. Ale i ti mohou přivést princeznu do velkého nebezpečí.

Konečně, po mnoha dnech cesty, po mílích a mílích stromů a skal, vyjeli z lesa. Sotva se tak stalo, narazili na první lidi, první skutečně lidská stavení a na první rozcestí. Dosud se cesta držela své unikátnosti a nijak se nevětvila, kromě nevýznamných odboček, po kterých by nikoho nenapadlo sjet z hlavní cesty. Zato teď si to silnice vynahradila a rozdělila se hned do sedmi směrů. Vůz se zmateně zastavil.

„Asi se zeptáme na cestu,“ navrhl Bartoloměj.

„Souhlas.“

„Je tu chalupa s nějakými dřevorubci, a potom taková větší malovaná se zahradou.“

„Víš, já bych se ráda umyla líp jak v potoce, vyspala se v posteli a snědla něco teplého.“

„Ach ty lidské slabosti,“ dobíral si ji Bartoloměj, „tak to radši tu malovanou.“

Andrea zaklepala a vstoupila. V chalupě seděly tři ženy. Jedna ve středních letech a dvě sotva dospělé. Pravděpodobně matka s dcerami.

„Koukni,“ ukázala na Andreu jedna z dívek, ta bledší, „nějaká dáma.“

„To je určitě princezna,“ mínila ta druhá, „má ve vlasech stříbrnou korunku.“

„Ne, to je čarodějnice,“ oponovala první, „nosí kolem ramen živého hada.“

„Čarodějnice nejezdí v kočáře.“

„Kočáry princezen táhnou koně.“

Tím se usvědčily z toho, že si všimly jejich příjezdu, a nezájem pouze předstírají. To vzbuzovalo naději.

„Promiňte, že sem takhle vpadám. Jsem Andrea, dcera krále Bořivoje II...“

„Vidíš, princezna.“ skočila ji do řeči ta méně bledá holka.

„...a černokněžnice čtvrtého stupně,“ dokončila větu.

„Vidíš, čarodějnice,“ triumfovala ta bledší.

„Uvědomuji si, že vaše obydlí není zájezdní hostinec,“ nenechala se vyrušit Andrea, „ale jsem na cestě mnoho dní, a na lidské obydlí jsem nenarazila už dlouho. Potřebuji jídlo, peřiny a koupel. Jestli budete tak laskavy a alespoň část z toho mi poskytnete, určitě toho nebudete litovat.“

Starší z žen před ní udělala pukrle.

„Jistě paní, všechno to vám rády poskytneme. Jmenuji se Marie Kouličková, a tohle jsou mé dcery, Bělinka a Růženka.“

Dcery svým jménům dostály. Podobaly se jedna druhé, ale Bělinka se vyznačovala alabastrově bledou pleť, zatímco Růženka měla alespoň zdravou barvu. Andrea v životě neviděla světlejší vlasy než Bělinčiny. Růženčiny se rovněž příliš nezbarvily, měly ovšem alespoň zrzavý nádech. Pro případ, že by to někomu nestačilo, nosily obě šaty jednoduchého střihu ve své totemové barvě. Mužům se nejspíš celkem líbily. Nebo alespoň mohly líbit.

„Těší mě, holky,“ nazvala je holkami, ačkoli se narodily jen o pár let později než ona.

„Víte, paní, neurazte se,“ osmělila se Růženka, „ale překvapuje nás, že jste zároveň princezna a čarodějnice.“

„Jedna profese nemůže moderní ženě v současné době stačit,“ odpověděla ironicky, a spustila tím litanii vdovy Kouličkové na dnešní dobu, doplněnou o její zámysly ochránit své dcery před starostmi tím, že jim najde bohaté ženichy. Jak tento záměr hodlá realizovat, už neuvedla, ačkoli mluvila nejméně půl hodiny v kuse. Během té doby naservírovaly její dcery princezně-čarodějnici večeři, a než ji dojedla, nachystaly koupel.

Andrea se s rozkoší ponořila do relativně teplé vody. Bartoloměj se vztyčil na stole a díval se na ni.

„Dělá to s tebou něco, když se koukáš na nahou ženskou?“

„Ne tolik, jako kdybych měl tělo muže,“ odpověděl had, „ale něco z toho mi zůstalo, něco ano.“

Andrea rošťácky zvedla obočí.

„Tebe baví se takhle předvádět?“ ptal se Bartoloměj.

„Ne před každým, ale celkem ano,“ usmála se princezna, „toho si v mém postavení neužiješ. Mezi princeznou a libovolným mužem se povinně nachází buď tři vrstvy oblečení, nebo tři stěny.“

Po koupeli ulehla Andrea ve vypůjčené košilce do postele po hospodáři Kouličkovi a usnula. Bartoloměj spal na jejím nočním stolku. Ale dlouho nespali, protože se venku ozval zvučný mužský hlas:

„Růženčiny tváře libé

pokrývá už ruměnec.

Pročpak se to mojí milé

stalo nyní, právě dnes?“

Andrea vykoukla z okna a totéž udělaly i Bělinka s Růženkou. Jiný hlas zapěl:

„Bělinčiny světlé tváře

potká dneska věcí více.

Copak osud nečekaný

tenhle večer k nohám snes?“

Pod oknem stáli dva dřevorubci a střídali se ve zpěvu.

„Neboť právě dneska líbe

její rtíky zrůžovělé

její věrný milenec.“

Děvčata na nich mohly nechat oči.

„Mimo luny bledé záře

hladí, líbá její líce

také její milovaný.“

„Matěji,“ pískla Bělinka.

„Jakube,“ napodobila ji Růženka.

Mládenci se pokoušeli vlézt do chalupy oknem. Andrea se vrátila do postele. Ty dvě asi moc nenaspí, ale ona sama se může odebrat do říše snů. Alespoň si to myslela.

Jenže za chvíli se chalupou rozléhaly zvuky hlasitější, zato méně příjemné pro ucho. Marie Kouličková křičela, nadávala, hudrovala, hubovala a bručela. Andrea nespokojeně sešla dolů.

„V tom kraválu by usnul leda zabitý, co se vlastně děje?“

„Děje se, že tihle dva holomci chtěli znásilnit moje dcery!“ obviňovala vdova.

„Nemyslím si, že by se dalo mluvit o nějakém znásilňování. Spíš si myslím, že tyhle dvě jsou zblázněné až po uši.“

„I kdyby, tyhle věci si mají schovat pro své manžely.“

„Nevím proč, ale nehodlám se o to přít. Protože co když pokládají tyhle dva statné vousáče za vhodné manžely?“

„To tedy ne,“ protestovala paní Kouličková, „pro moje holčičky si přijedou bohatí muži.“

„Do téhle díry?“ nevydržela to Andrea, „To bych se tedy hodně divila. Buďte ráda, že si našly dva poctivé pracanty, kteří jim ještě zpívají sonety.“

„To určitě nemají ze své hlavy.“

Andrea se podívala na dřevorubce.

„To asi ne, ale stejně mi to připadá hezké,“ Andreu napadlo, že by mohla celý konflikt jednoduše zamluvit, „kdo vám napsal ten sonet?“

„Medvěd,“ řekl Matěj.

„On to není normální medvěd,“ vysvětloval Jakub, „on říká, že je zakletý šlechtic. A velký troubadůr. Don José.“

„Trubadúr,“ opravila ho Andrea.

„Zakletý šlechtic?“ zasnila se vdova, „Co kdyby ho jedna z mých dcer vysvobodila svou láskou?“

„Nebo tím, že jí ten medvěd zabije a sežere její dosud bijící srdce,“ doplnila Andrea, která během debat se zakletým černokněžníkem a listování grymoárem pochopila mnohé o fungování černé magie.

„Cože?“ zvolali dřevorubci i dívky. Matka nebyla schopna slova. Andrea doufala, že se tak projevuje šok. Znala totiž i lidi, kteří by přemýšleli, jestli se nevyplatí zbavit se tímhle způsobem obou dcer. Ale ne. Ta dáma je evidentně zděšená. Všeho s mírou. I cynismu.

„Nebo taky něco úplně jiného,“ uklidňovala je Andrea, „víte co? Teď se všichni v klidu odebereme do svých postelí, a tito mládenci zítra ráno přivedou svého chlupatého kamaráda, a já se pokusím zjistit, jestli a jak mu můžeme pomoct.“

„Zabránila jsi katastrofě?“ zeptal se Bartoloměj.

Andrea mu povyprávěla o průběhu debaty.

„Hm, další zachránce a odmítnutý nápadník, který se dostal do maléru a budeme ho z něho vysekávat?“

„Nepochybně.“

„Velký trubadúr?“

„Básník z imaginární reality.“

„Ta báseň o těch holkách nepůsobila jako dílo velkého mistra.“

„Souhlas,“ přitakala Andrea, „ale pořád lepší, než ta o mě.“

„Nelíbila se ti?“

„Patřila mezi UMB, univerzální milostné básně. Nepoznala jsem se v ní, a ani s originalitou to nebylo nějak slavné. A ještě se dopustil nehorázné drzosti, když prohlásil, že se na mně není čeho zachytit.“

„Poeta, jenž urazí dívku, jíž se dvoří?“

„Přesně tak,“ povzdechla si Andrea, „a to bych si báseň o sobě poslechla docela ráda.“

„Maličkost,“ prohlásil Bartoloměj,

„Pohleď na rty této dívce

a zříš jak je pevně svírá.

Úzké rty-to partitura,

podle ní už hrají na srdce.

Leč v mužích budí zbabělost

jazyk ostrý jako dýka.

Však já odsud neutíkám

a téhle holky nemám dost.

Zahleď se jí v černé oči

hlubších nežli temné sluje,

tvůj zrak potom zpozoruje,

když hlava se nezatočí

a udržíš si pozornost,

že v těchto slujích hnízdí drak.

A já jsem rád že je to tak

a téhle holky nemám dost.

Koukni jí teď do výstřihu,

na dvě hory nad propastí,

ty dva džbány zemských slastí.

V mnohých vzbouzí žár a touhu

A potom k tomu přijde zlost,

že halí srdce bojovnice.

Srab si řekne: nikdy více!

a já té holky nemám dost.

Má vůli pevnější než most,

správné srdce, oheň v duši.

To je děvče jak se sluší

a já té holky nemám dost.“

Andrea uznale hvízdla.

„Jak dlouho jsi to vymýšlel?“

„Chvilku to trvalo,“ přiznal had, „ale šlo to skoro samo.“

„Vážně ti děkuju, takhle pěkně mi snad ještě nebylo,“ chválila Andrea a pak nekontrolovatelně zívla.

„Promiň, už mě zmáhá únava.“

„To je dobré,“ přijal dík i omluvu polichocený Bartoloměj a stočil se do klubíčka.

Ráno na dveře zabušila ohromná chlupatá tlapa. Vdova opatrně otevřela dveře a do místnosti vstoupil medvěd. Hned za ním následovali oba dřevorubci.

„Don José?“ zeptala se Andrea místo pozdravu.

„Ano.“

„Lehněte si na zem,“ rozkázala se stříbrným talířkem a kyvadlem v rukou.

Medvěd poslechl. Andrea vyzkoušela kyvadlo a dozvěděla se dokonce i název kletby. Zatímco ji hledala v grymoáru, optala se, kdo a proč ho zaklel.

„Trpaslík,“ zabručel zakletý don José, „za to, že jsem mu pomohl. Nevděčníků už jsem poznal spousty, ale tohle...“

Andree se to nezdálo, ale Bělinka s Růženkou potvrdily, že se s ním párkrát setkaly a takový nevděčný a zlý skutek je vůbec nepřekvapuje.

„Vida, kletba se váže na život, a zmizí po smrti.“

„Takže se toho nezbavím?“ zabručel José.

„Do smrti zaklínajícího, ne zakletého,“ uklidnila ho Andrea, „takže náš cíl je jasný.“

Vytáhla z batohu meč a zeptala se:

„Kdo všechno jde se mnou?“

„Já,“ ozval se první dobrovolník.

„Ten had mluví,“ zvolali všichni užasle.
„Říkala jsem, že jsem černokněžnice čtvrtého stupně,“ pokrčila rameny Andrea, „kdo další?“

Žádná reakce.

„Paní Kouličková?“

„Můj muž umřel při podobné hlouposti, já si z něho rozhodně příklad nevezmu.“

„Bělinko? Růženko?“

„My se bojíme,“ pípla Bělinka.

„Občas jsme před ním málem neutekly,“ přidala Růženka.

„Jakube? Matěji?“

„Ten trpaslík je vážně nebezpečný,“ zavrtěl hlavou Matěj.

„Mohl by nás proměnit i v horší věci, než v medvědy,“ připojil se Jakub.

„Done José? Jdeme tam přece kvůli vám.“

„Pochopte mne,“ omlouval se don José, „mám s tím trpaslíkem traumatizující zkušenost.“

„Bando zbabělců,“ zavrčela princezna, „tak my vyrazíme sami dva.“

Opásala se, připevnila meč, na ramena si dala jediného spolehlivého druha a vzala si kyvadlo. To ji neomylně nasměrovalo k podlému trpaslíkovi. Ani během této doby se nikdo další nepřipojil.

Trpaslík si opékal jakési neurčité zvíře, a při tom nadával. Nadával na slunce, že moc svítí, a na stromy, že je kvůli nim tma. Andrea nějak nelitovala, že si nevzala luk, trpaslík se pohyboval příliš rychle. Ale když se dostatečně přiblíží, mohla by ho překvapit.

„Vylez, děvenko, já o tobě moc dobře vím.“

Aha, takže nemohla.

„Kryj mi záda,“ sykla jak nejtišeji dokázala a hadí tělo ji sjelo z ramen. Pak udělala několik rázných kroků k trpaslíkovi.

„Ty mi určitě nechystáš nic dobrého,“ zaskřehotal trpaslík, „nikdo mi nechystá nic dobrého.“

Andrea usoudila, že má v obém pravdu, leč že tento nezáviděníhodný stav si zavinil sám. Mlčela, protože se mu o svých úvahách rozhodla nezmiňovat.

„A víš, co já udělám?“ štěkal ten vousatý tvoreček, „já tě za to potrestám.“

Zamával rukama a najednou se svět změnil.

Tráva se změnila v les, kamínky a prach ve skály. Andrea viděla celé své okolí pomocí osmi očí. Ještě divnější ji připadalo mít osm nohou. Chvilku ji trvalo, než je sesynchronizovala tak, že se dovedla pohybovat. Právě včas, protože na ni málem dopadla trpasličí bota.

„A teď tě zašlápnu.“

„Nezašlápneš,“ ozvalo se z vysoké trávy. Trpaslík se otočil za hlasem, ale neviděl nic a nikoho.

„Nejsi dost rychlý, abys šlápl na pavouka.“

Trpaslík se otáčel a hledal zdroj zvuku. Marně.

„Nejsi dost rychlý, abys uhnul mámu zubu.“

Zmatený mužíček poslal kouzelný útok. Nazdařbůh a zbytečně.

„Nemáš šanci.“

Konečně ho uviděl, jak se nad ním tyčí a rozevírá svou kobří kápi. Byla to ta poslední věc, kterou viděl, než mu hadí zuby projely hrdlem.

Andrea naznala, že se dívá dvěma očima, stojí na dvou nohách a krom toho disponuje dvěma rukama.

„Díky, Barte.“

„Rádo se stalo.“

„Osvobodil jsi mě ze zakletí, víš to?“

„Toho si nelze nevšimnout. Dostanu tvoji ruku a půl království?“

„Ruku ti klidně dám, a o království se domluv s tátou.“

„Zařídím se,“ slíbil Bartoloměj, „hadí královnu zná ledaskdo, ale hadího krále ne.“

Andrea se usmála a dala si hadího krále kolem ramen. Pak se podívala do velké díry, kterou trpaslík zjevně obýval.

„Vidíš tam něco?“

„Obyčejné haraburdí, a nějaké pytle.“

„Pytle čeho?“

Andrea s nimi chvilku zápolila.

„Pytle diamantů!“

V malovaném stavení je uvítali jako hrdiny. Don José se pokusil Andreu obejmout a políbit, čímž si vysloužil pořádný pohlavek. Princezna podarovala dřevorubce diamanty, a oznámila Marii Kouličkové, že se z nich stali bohatí muži a bezpochyby vhodní ženichové. Ta to akceptovala a k obdivu se přidala autentická vděčnost. Teď chtěli Andreu zulíbat i Matěj, Jakub, Bělinka i Růženka. Princezna-čarodějnice jejich díky trpně přijala a pak se usadila ke stolu, od kterého nevstala do oběda. Po vydatném jídle naložila své věci, dona Josého, Bartoloměje a sebe do kočáru, nechala si poradit nejlepší trasu a vyrazila znovu na cestu.

„Plánuji napsat píseň o tragičnosti svého zakletí,“ oznámil jim don José.

„Dobrý nápad,“ schválila to Andrea, „mě zaklel jen velmi krátce, ale v pavouka, extrémně nepříjemná zkušenost. A tady Bart je už několik let zaklet v hada. Kdybyste chtěl s někým konzultovat své dojmy.“

„Ale o vás dva nejde, vy si už dlouho zahráváte s magií, vaše zakletí se dá očekávat, není umělecky zajímavé. Ale já, nevinný šlechtic a umělec, změněn v medvěda. Místo medového hlasu medvědí bručení. Strašné, strašné.“

„Nepřehánějte to,“ zavrčela Andrea, „vám alespoň zůstal počet končetin. Já získala čtyři navíc a Bartoloměj o čtyři přišel. A to nemluvím o změně velikosti.“

„Vy to nechápete, jde o prožitek duše,“ rozhazoval don pateticky rukama.

„Hele,“ ozval se Bartoloměj, „my nejsme bytosti pekelné, abychom neměli duše.

„Ano, jistě, ale vaše duše nejsou tak citlivé, tak vytříbené, tak...“ uprostřed věty se proměnil v malý medailonek.

„Nafoukaný blbec,“ zabručela Andrea, „a vděčnější jen o málo víc než ten trpaslík.“

„Ale v jedné věci měl pravdu,“ přiznal Bartoloměj, „když se věnuješ magii, dočasnému zakletí se prakticky nevyhneš.“

„Tak to mě těší, že jsem si to odbyla, a mohu studovat s klidem.“

„Počkej, ty se tím chceš doopravdy zabývat?“

„A proč ne? Alternativu představuje svatba, rození dětí a v nejlepším případě výroba gobelínů. Připadá ti to lepší?“

„Taky pravda,“ připustil Bartoloměj.

Tak Andrea vjela do civilizace. A co ji potkalo cestou skrze obydlené kraje? O tom bude zítřejší příběh. Dobrou noc