O třech sudičkách

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl dvanáctý Pokud si někdo myslel, že když Andrea vjela konečně do civilizace a mezi lidi, stane se její návrat příjemným a bezpečným, mýlil se. V tomto příběhu se postaví tomu, čemu se odváží postavit málokdo. Vlastnímu osudu.

Pokud si někdo myslel, že když Andrea vjela konečně do civilizace a mezi lidi, stane se její návrat příjemným a bezpečným, mýlil se. V tomto příběhu se postaví tomu, čemu se odváží postavit málokdo. Vlastnímu osudu.

Teď projížděli obydlenou krajinou. Zastavovali se v hostincích, nakupovali čerstvé pečivo a ze strastné anabáze se pomalu stávala příjemná dovolená. Andrea četla v grymoáru a diskutovala s Bartolomějem o profesních otázkách. Nebo jen nezávazně žertovali a vyměňovali si historky ze života. Když se už znatelně blížili k cíli své cesty, projížděli šerem blížící se noci a vyhlíželi světla vzdálených měst, začal jejich kočár nečekaně stoupat k nebi.

„Co se to k čertu děje?“

„Andy, já nevím,“ Bartolomějův hlas zněl poprvé vyděšeně, „o tomhle jsem nikdy ani neslyšel.“

Světýlka pod nimi se slévaly do stříbrné silnice, cestujícím to však na jistotě nepřidalo. Ani když zahlédli lesklý zámek vznášející se ve vzduchu, ve kterém se silnice ztrácela. Ale nebylo zbytí, jeli dál, až k této stavbě dorazili.

„Co mám vzít?“

„Všechno,“ pravil rozhodně Bartoloměj, „nikdy nevíš, jestli se vůbec vrátíš.“

Andrea naplnila batoh, hodila si ho na záda a pak na něj položila svého společníka. Opustila kočár a vstoupila do paláce. Stříbrná cesta zmizela a kočár se zřítil do hlubiny. To nikdo ani při nejlepší vůli nepokládal za dobré znamení.

Zámek se skládal z nesčetných chodeb a komnat, kterým vévodil veliký plesový sál. Nenacházeli se v něm žádní hudebníci, ale přesto v něm hrála hudba. Hrála zbytečně, protože nikdo netančil. Ani nemohl, jediné osoby uvnitř byly tři stařenky na třech trůnech. Všechny nosily černé šaty, jedny, ty od ošklivé nosaté babizny, zdobil červený pruh, druhé, od stařenky typu milá babička, bílý. Obličej té třetí zbrázdilo tolik vrásek, že nikdo ani neodhadoval, jak vlastně vypadala a jak se tváří. Její šaty doplňoval pruh fialový. Na stolku před ní ležela tlustá kniha a zlatá hůlka s hvězdou na konci.

Andrea se postavila do středu místnosti a čekala, co bude.

„Poznáváš nás?“ zeptaly se sborem.

„Ne, měla bych?“

„Nepoznala jsi tři sudičky.“

„Mě říkají Zlá, protože to já navrhuji rány osudu. Já navrhuji uspat království na sto let nebo potopit koráb s královskou rodinou,“ prohlásila ta s červeným pruhem.

„Takže v jednom případě zasáhneš celou zemi, kulturně a technologicky ji poškodíš a to dost zásadně, v druhém zabiješ mnoho lidí, o které vůbec nejde,“ komentovala to Andrea. Sudičky se nedaly přerušit. Pokračovala ta s bílým.

„Mne nazývají Hodnou, já požaduji, aby se list, který bude stát doručitele hlavu, za ten, který ho ožení s královskou dcerou.“

„A té dcery jste se zeptala?“ položila Andrea řečnickou otázku, „jak dobré.“

„A já jsem Ta třetí,“ představila se poslední. Já rozhoduji, co se zapíše do Knihy Osudu a touhle hůlkou to zrealizuji. Ta hůlka je všechna naše moc. Tou proměním dýni v kočár, do tří oříšků včaruji nádherné šaty, takže se hodné a pracovité děvče vdá za prince.“

„Který ji pozná jen podle velikosti boty. Pěkná láska, spíš jen touha po neznámém. Za pár dnů ho omrzí, a ona získá jmění, kvůli kterému jí půjdou po krku. Pěkně děkuji. Hodné a pracovité děvče si mělo najít práci, a nějakého muže, který ji pozná od druhé. Ale to nezní tak poeticky, což?“

„My nechceme mluvit o nás, ale o tobě,“ promluvily všechny tři naráz.

„Já se mám dobře, děkuji za optání.“

„Nahlédni do knihy osudu.“

Andrea poslechla. Stálo tam:

'Princeznu Andreu unesl a uvěznil zlý černokněžník. Ale korunní princ ze sousední země Vlastimil černokněžníka zabil, princeznu Andreu osvobodil, vzal si ji, a žili šťastně až do smrti.'

„Hm, a víte, že korunní princ Vlastimil oslavil nedávno čtyřicítku a co je ještě podstatnější, měl lví podíl na atentátu na mého staršího bratra?“

„Na tom nezáleží,“ mínila Zlá.

„Je to tvůj osud, musíš ho přijmout,“ prohlásila kategoricky Ta třetí.

„Podívej se,“ navrhovala Hodná, „ty se podvolíš, a my ti půjčíme hůlku, a necháme tě, ať si splníš jedno přání, co ty na to?“

„A jak se mám podřídit osudu, když je ten černokněžník už dávno mrtvý, a ten mizera Vlastimil kdovíkde?“

„To už jsme zorganizovaly,“ sdělila ji Ta třetí a mávla hůlkou. Najednou vedle ní stáli dva muži. Vysoký blondýn s bradkou a mohutným knírem, který si Andreu chlípně měřil, a černovlasý mladík, celý v tmavém.

„Černokněžník druhého stupně Barmót,“ představil se ten mladík. Druhý se představovat nemusel.

„Co to má znamenat?“

„Tvůj pokus o změnu osudu nás všechny stál mnoho času, proto celý proces urychlíme, a provedeme ho dnes v noci a zde. Tady černokněžník tě uvězní v jedné z komnat, bude tě asi hodinku trápit, a pak tě tady princ zachrání. Vše je již domluveno.“

S Andreou nikdo nic nedomlouval. Ani předtím, ani teď. Barmót ji kouzlem přemístil, a ona shledala, že má na ramenou Bartoloměje, ale jinak je nahá. A nemá nic ze svých věcí. No skvěle.

V místnosti se objevil černokněžník Barmót.

„Proč se toho účastníš, ty blázne,“ štěkl na něj Bartoloměj, „to ti nevadí, že tě ten blázen do hodiny zabije?“

„Zabije,“ přikývl Barmót, „ale stanu se potom slavným černokněžníkem, zatímco teď ani nemůžu sehnat člena cechu, který by mě doučil na první stupeň. Tohle je má jediná příležitost něco dokázat.“

„Tys to nikdy neměl v hlavě v pořádku, Barry,“ zabručel Bartoloměj.

„Ty zas mluvíš, ačkoli tu s námi stojí nahá dáma. A já jí nesu župánek.“

Černý župan vypadal prakticky, se šňůrou v pase, knoflíčkem u hrudi a dvěma velkými kapsami. Andrea si ho rychle oblékla. A pak měla pocit, jako by jí někdo sevřel hrdlo.

„Zakletý župan, zapomněl jsem se zmínit. Pokud ho nepomažete krví z hadího srdce, tak vás do půl hodinky zaškrtí. Mohla byste zužitkovat tuhle dýku.“

Andrea se dívala na dýku, jako by nevěděla co s ní, ačkoli ji to bylo jasné.

„Andreo,“ zašeptal ji do ucha Bartoloměj, „udělej to.“

„Neudělám, Bartoloměji, nemůžu.“

„Musíš, ten krám tě zabije.“

„Aťsi,“ pravila Andrea pevně, „ale já tebe ne.“

„Hele, to že žiju, je jen díky tobě na mě už nezáleží, rozhodně ne mě. Záleží mi jen na tobě, chápeš?“

„Nápodobně,“ odpověděla Andrea.

„Jak dojemné,“ zasmál se Barmót.

Andrein pohled zkameněl.

„Poslouchej, Barte, tu radost mu přece neuděláme! Vzpomeň si na nějaké kouzlo, co nám pomůže.“

„Promiň, Andy, Barmót se ochrání před většinou kouzel druhého stupně, sám ho koneckonců dosáhl. A žádné vhodné kouzlo prvního stupně neznám.“

„Znáš, Bartoloměji, já vím, že znáš!“ Andrea mluvila pevně a rozhodně, „Znáš přesně to kouzlo, které potřebujeme. Možná tě ho neučili, ale určitě tě jeho gesta strašila ve snech, a jeho zaříkání ti zní v hlavě!“

„Máš pravdu,“ Bartolomějův hlas zněl najednou optimističtěji, „víš co musíš udělat? Zvedni ruce...“

Andrea vešla do plesového sálu s hadem v ruce. Držela ho těsně za hlavou. Zamířila rovnou k princi Vlastimilovi, který seděl na jejím batohu, přes které bylo přehozeno oblečení a amulety.

„Rozřízněte to., buďte tak laskav.“

Vlastimil hada rozpůlil a Andrea potřela župan jeho krví. Sevření kolem hrdla povolilo.

„Tak,“ vydechla si Andrea úlevně, „a můžeme přistoupit ke svatbě.“

„Ale černokněžník...“

„S tím si nelámejte hlavu. Uděláme si hezký obřad.“

Obřad se skutečně vydařil, sudičky jim vyčarovaly kněze, který je oddal a pak zmizel. Pak půjčily Andree hůlku, a ta si ji schovala s tím, že si to přání rozmyslí. Pak jim ukázaly komnatu s manželskou postelí. Vlastimil a Andrea se v ní zamkli.

„Můj sen, nejprve princeznička, a potom království,“ ušklíbl se lačně princ. Andrea si rozvázala župan a ukázala úplně všechno.

„Líbí?“

„Strašně.“

„To jsem ráda,“ usmála se milostnicky princezna, „Protože je to to poslední, co uvidíš.“

Pak mu vrazila dýku do oka.

Sudičky seděly na svých trůnech. Andrea na ně ukázala hůlkou.

„Zabila jsem prince Vlastimila. Šťastný až do smrti. Předtím zabil černokněžníka, a oženil se se mnou. Tím mne osvobodil od té hloupé věty ve vaší knize. Teď můj osud dílem koluje v mé krvi, dílem ho tvoří předsudky ostatních, a zbytek leží v mých rukou. Žádná kniha. Jen já a ti druzí.“

Sudičky na ni vyjeveně hleděly.

„Poddala jsem se osudu, jen jsem si ho vyložila po svém. A teď si nárokuji slíbené přání, a věřte mi, nic si nepřeji více, než aby vás tři vzal čert.“
Hůlka zazářila a v sále se náhle zjevili smradlavý čert, čert se smrdutým dechem, a ten, který nezapáchá. Každý skočil po jedné sudičce.

„Sudičky do pekel ještě nikdo neodnesl. To bude terno. Díky!“

Čerti i sudičky se rozplynuli v oblaku síry. Andrea se zakuckala a pak se oblékla do kalhot, košile a kabátu, které už dávno pokládala za své, i když technicky patřily Bartolomějovi. Bartoloměj. Snad se mu nic nestalo.

Nestalo. Ležel svinutý v té místnosti, kde ho zanechala.

„Andreo!“ zajásal, a pak se s obavami zeptal, „jsi v pořádku?“

„V a-b-s-o-l-u-t-n-í-m,“ hláskovala vesele, „Barmóta nepotkal polibek z lásky a od milované osoby, co by zlomil kletbu, nýbrž ostrý nůž. Princ Vlastimil rovněž neochutnal slastí manželských. Zato já si užila pomstu svého bratra. A sudičky si odnesli čerti.“

„Jsi skvělá,“ chválil ji, „nejradši bych tě políbil. Ale nemůžu, nemám rty.“

„Já ano,“ princezna políbila hadí hlavu. A najednou se její rty dotýkaly čela mladíka s kozí bradkou.

„Andreo! Jsem to zase já!“

„Polibek z lásky,“ zářila Andrea.

„Od milované osoby,“ Bartoloměj ji polibek vrátil.

Objali se a znovu se políbili. Zavřeli oči, cítili jeden druhého, a slyšeli zamilovanou hudbu.

„Počkej,“ přerušil ten kouzelný moment Bartoloměj.

„Ta hudba,“ zpozorněla Andrea.

Oba znali dost lidí, které ztráta obezřetnosti stála opravdu hodně.

„Chci vědět, co to hraje,“ prohlásila Andrea, „a to hned.“

Nic se nestalo.

„Já to chci taky,“ řekl Bartoloměj, „ukaž mi to, můj osude.“

Princezna mávla hůlkou a otevřela se stěna. Za ní stál třicetičlenný orchestr, patnáct hudebníků a patnáct hudebnic. Černokněžnická dvojice si je pozorně prohlížela.

„Docela by nás zajímalo, co si o vás myslet, a jak vás vůbec nazvat.“

„Hudebníci ze stěn. Náš osud vždycky patřil hudbě. A tři sudičky s ní uzavřeli dohodu: Celý náš život bude tvořit hraní, rozdávání a přijímání radosti skrze melodie a rytmy, naplníme sebe i ostatní štěstím, a to za malou cenu. Zahrajeme skryti ve stěnách zámku sudiček během čekání na hosty velkého plesu a v průběhu této události. Hráli jsme a čekali. Ale ty zákeřné ženštiny nikdy žádný ples nepořádaly. Zůstáváme tu už mnoho let. Nestárneme, ale ani nežijeme. A tak to zůstane až do skonání světa, protože už není, kdo by ten ples uspořádal.“

Bartoloměj s Andreou se na sebe podívali. Pocítili záchvěv odpovědnosti za tyto nešťastné umělce, které sice nedostali do jejich problému, ale vzali jim to nejcennější. Naději.

„My vám ten ples zorganizujeme.“

Není až tak obtížné sejmout kletbu, kterou jste sami seslali. Z třiceti medailonů se stalo rázem třicet velmi zmatených lidí. Andree dalo dost práce je utišit.

„Jistě si nyní kladete mnoho zásadních otázek. Jak jste se sem dostali? Kde to vůbec jste? A hlavně proč? Odpovím jednoduše. Dorazili jste sem, do paláce osudu, abyste se zúčastnili plesu u příležitosti našich zásnub.“

To je příliš neuklidnilo. Vyptávali se na letopočet, na jejího snoubence, kterého pochopitelně nepoznali, poukazovali na své nevhodné oblečení. Když hostitelé všechny obavy vyvrátili, zahrála jim kapela k prvnímu tanci.

Ples se vyvíjel slibně. Snoubenci nepatřili k druhu zamilovaných bláznů, a stíhali si všímat i věcí kolem sebe. Neušlo jim tedy, že tanec za tancem se tvoří stále víc a víc stabilních párů. Hosté byli vychováni ve světě sňatkové politiky. Dívali se na výraznější soulad duší jako na lásku. Ve víc totiž doufat nemohli. Neudivovalo, že se princezna Růžena shlédla v dojemných písních dona Josého, ani že dvě týrané duše Alfréda a Lociky spatřily v sobě spřízněnce. O tom že machismo vévody Vladimíra zaimponovalo submisivní Sněhurce, rovněž netřeba psát psychologická pojednání. Podle čeho našli vhodného partnera zaměnitelní šlechtici a dívky, Andrea netušila. Ale na tom nezáleželo, hlavně že to věděli oni. A že když při posledním tanci zhasla na okamžik světla, aby se snoubenci mohli políbit, netančil v sálu pár, který by toho nevyužil. Když hudba utichla, Bartoloměj zatleskal, a rukou všech přítomných se objevily plné sklenice.

„Nyní prosím připijte na naše štěstí.“

Trombonista se probudil na louce. Učinil to nerad, ovšem nutila ho k tomu špička boty, která mu narážela na břicho. Sice pomalu a jemně, ale pořád dosti nepříjemně.

„Promiňte,mohu vás poprosit o laskavost,“ zeptala se dívka, jejíž zdvořilost kontrastovala z nešetrným způsobem, kterým ho vzbudila, „nezatroubil byste budíček?“

Trombonista raději vyhověl, dokud je dáma ještě zdvořilá. Louku naplnil nejprve zvuk trombonu, a potom hluk šedesáti probouzejících se lidí. Šok z náhlé změny prostředí rychle vyprchal, když zjistili, že je kolem nich jen louka a v dáli vidí hrad krále Bořivoje. Nejprve se všichni sháněli po svých nových objevech, to v případě vznešených tanečníků, nebo naopak starých známých, to se týkalo kapely. Jakmile se ukázalo, že nikdo nikomu nechybí, nahrnul se dav k Andree a Bartolomějovi. Ti je ujistili, že už je další podobné nepříjemné překvapení nečeká a zbytek cesty na královský hrad urazí v kočárech, jako civilizovaní lidé. Zazněla námitka, že by se měli jako civilizovaní lidé i ustrojit. Andrea je ujistila, že na to rovněž myslí, ať si nelámou hlavy, a nechají všechno na nich.

Jak vidíte, Andrea a Bartoloměj přijali velkou zodpovědnost. Že nezklamou, o tom snad nikdo nepochybuje. Ale podrobnosti, na ty si budete muset počkat do zítřka. Dobrou noc