O králi a čarodějce

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl čtrnáctý Když jsme naše vyprávění o princezně Andree naposled přerušili, zbýval z její anabáze už jen malý kousek. Ale ani návrat domů nemusí proběhnout tak hladce, jak doufá.

Když jsme naše vyprávění o princezně Andree naposled přerušili, zbýval z její anabáze už jen malý kousek. Ale ani návrat domů nemusí proběhnout tak hladce, jak doufá.

Královské rodiny si na okázalé příjezdy potrpí. Ne z rozmaru, z nutnosti. Se skromnými příchozími se u dvora nikdo nebaví. Na to jsou dvořané vybaveni příliš velkými egy. Ale tenhle příjezd přeci jen vynikal. Mnoho koní a sluhů zahltilo zázemí paláce, a vynutili si přístup do trůnního sálu. Pak vešlo třicet hudebníků, nachystalo si nástroje a spustilo paso doble. Za této hudby napochodovalo do sálu patnáct urozených párů a utvořilo špalír. Tím vstoupila princezna Andrea a její snoubenec Bartoloměj. Král sešel z trůnu a svou dceru objal.

„Tati, dovol abych ti představila svého snoubence.“

Bartoloměj se dvorně uklonil.

„Dobrý den, veličenstvo, jsem černokněžník druhého stupně Bartoloměj. Vaše úžasná dcera mne osvobodila ze zakletí, a já se s ní zasnoubil. Ne z vděčnosti, vždyť v tomto sále je šedesát jiných kteří jsou jí zavázáni, ale z lásky, a ona se ze stejné lásky zasnoubila se mnou.“

„Nedovolím, aby si má dcera vzala černokněžníka.“

„Ale tati, já se za něj chci vdát.“

„O to nejde. Mým zetěm se nestane nějaký podivný kouzelník!“

„Ale tati, Bartoloměj je skvělý mužský, lepší než ostatní na světě.“

„O tom, kdo je pro tebe nejlepší mužský rozhoduji já.“

„Když dovolíte, nerozhodujete,“ vložil se do toho Bartoloměj, „je to Andin život. Vy žijete ten váš.“

„Říkám, že to nedovolím, jeli jste sem zbytečně, ruku mojí dcery nedostaneš. Stráže.“

„Stráže jsou znehybněné,“ oznámil černokněžník druhého stupně jen tak mimochodem.

„Já tu nejela, abys něco dovoloval. Ani abys někomu dával moji ruku,“ na slovo moji položila Andrea důraz, „vrátila jsem se domů, protože tě mám ráda, a přivedla jsem mládence, kterého mám taky ráda, a doufala jsem, že ho budeš mít taky rád. Chtěl jsi, abych se vdala, a vdám se. Opravdu jsem myslela, že budeš mít radost.“

„Radost? Vdát se, to ano, ale ne za tohohle,“ pěnil král, „vždyť on by z tebe udělal čarodějnici.“

„Tati, já jsem čarodějnice. Stala jsem se černokněžnicí čtvrtého stupně.“

„Ty jsi princezna,“ hřímal Bořivoj II.

„A to se vylučuje? Mluvili jsme o tom mnohokrát, a potřebuješ spoustu společných nadání.“

„U mě ano. Vyber si, buď jsi moje dcera a princezna, nebo žena tohohle chlapa a černokněžnice!“

Andrea se dlouho dívala svému otci do očí a tekly jí při tom slzy.

„Pak promiň tati, ale raději budu černokněžnice.“

Bartoloměj ji objal kolem ramen.

„Tohle jsou vaše poslední slova?“

„Ano!“ zuřil král.

„Pak tedy sbohem, nebo na shledanou, pokud vás dostihne moudrost dřív, než vám dojdou dny.“

Andrea se chytila Bartoloměje kolem krku, ten ji vzal do náruče a odlétl stropem.

Král dal vyhlásit ještě vyšší odměnu za záchranu své dcery. Patnáct mladých šlechticů to odmítlo. A navíc prohlásilo, že by bylo nečestné, pošetilé, zhoubné a zbytečné o tuto odměnu usilovat. Pak se orchestr vytratil i s nákladem drahých šatů. Šlechta nasedla do zeleninových kočárů a vrátila se na svá panství.

Bartoloměj odnesl Andreu na skleněný vrch. Vyjádřil přesvědčení, že se Andrein otec do pár let umoudří. Potom jí líbal, dokud se jí na rty nevrátil úsměv.

„Která postel se hodí víc?“ zeptala se, „Tvoje, nebo Axaxaxova?“

Vynesl ji do komůrky v podkroví a položil do rozestlané postele. Vytáhl z nočního stolku dvě lahvičky, červenou a zelenou.

„Chceme děti hned, nebo až později?“

„Já jsem pro později.“

„Souhlas,“ Bartoloměj vrátil zelenou lahvičku do skříňky a připravil dvě skleničky s rýhou. Pak do nich nalil červenou tekutinu. Jednu skleničku podal své milé a druhou si vzal sám.

„To je nějaká kovářská voda?“

„Trochu podobné, ale tohle je naprosto spolehlivé, bez vedlejších účinků a poškození těla a univerzální pro obě pohlaví.“

„To zní dokonale, co je to zač?“

„Kouzlo.“

„Tak na dlouhé mládí,“ vypili vodičku.

„Odporná chuť.“

„Ani kouzla nejsou dokonalá.“

Potom se stali mužem a ženou.

„Miluju tě,“ šeptal Bartoloměj.

„Já tebe taky.“

„A co s námi bude dál?“

„Neměla bych se na to ptát já?“

„A není to úplně jedno?“

„Taky pravda. A ty plány máš?“

„Usadil bych se,“ vykládal, „kdekoli, třeba tady.“

„Souhlas,“ přitakala čarodějnice, „ale vyhodíme ty klece.“

„A prodáme šperky,“ přidal Bartoloměj, „a zřídíme si místo nich knihovnu. Naučím tě vše co umím, a složíš u mě třetí stupeň, jestli chceš.“

„A já tě na oplátku naučím šermovat, střílet z luku a muškety, kout pikle a politikařit.“

„Souhlas. A místo těch šatů si zařídíme pěkný byteček.“

„Jestli nám to s tím kouzlením půjde, rozšíříme laboratoř, beztak je jedna místnost zbytečně prázdná.“

„Půjde, držíš rekord v skládání čtvrtého stupně, a já taky nejsem natvrdlý. Navíc, máme hůlku osudu. Cech nám půjde na ruku,“ plánoval černokněžník „Vyžádám si u někoho dálkové studium, a ty se budeš učit souběžně se mnou. Složím první stupeň a udělím ti druhý.“

„A pak si o ten kurz požádám já, složím ho taky a budeme si rovni.“

„A pak by možná byl čas na to dítě.“

„A potom bude všechno jiné,“ snila Andrea, „jak dlouho účinkuje ten lektvar?“

„Jeden nov a jeden úplněk.“

„Tak pojď ještě.“

Znovu na plnili svou lásku a pak usnuli, stočení do klubíček.

Jeden rok trvá, než se z nejdelšího dne stane znovu nejdelší den. Rok a půl trvalo, než získala Andrea hodnost černokněžnice třetího stupně. Další čtyři trvalo, než dosáhli souběžné promoce na první a druhý stupeň. A musel uplynout ještě jeden, než manželka dohnala svého muže. Rovných devět let uplynulo od Andreiny svatby, když se k skleněnému vrchu přiřítil její mladší bratr princ Gustav. Uvítala ho mluvící socha démona, a to slovy:

„Přistoupil jsi k domovu dvou černokněžníků prvního stupně. Jsi li náhodný příchozí, uteč. Přicházíš li ve zlém, rozluč se se životem. Pokud jsi přítel, vítej.“

Démon prince vpustil. Nenavštívil svou sestru poprvé, ale už ji neviděl pár let. Od posledně se v její domácnosti nepochybně mnoho změnilo. Koneckonců, stala se matkou. Ale pak zjistil, že se zas tak drastická změna neodehrála. Do bytu přibyla kolébka a pár dalších věcí, nepůsobil však o nic méně čarodějnicky. Když ho uvítali, vrátil se černokněžník Bartoloměj ke kolébce a černokněžnice Andrea ke stolu. Nezvaná a neohlášená návštěva nemůže očekávat, že se jí bude každý věnovat, byť by byla sebevítanější.

„To je pěkná a milá náhoda, mít dvě stejně stará prvorozeňata v rodině,“ řekl Bartoloměj. Gustav netušil, zda je to otázka, nebo konstatování, a tak jen přikývl.

„Jak zvládáte rodinu a zároveň všechny ty politiky u dvora?“ zeptala se Andrea a opisovala cosi z velké knihy.

„No, rodinu zvládá Wilhelmína a dobře,“ odpověděl princ, „a já se snažím zvládat ty politiky. Vy jste si to evidentně zařídili jinak.“

„Velice přesné pozorování,“ prohlásil černokněžník, „jsme dva. Dva na Hermínku, dva na magii, dva na černokněžný cech, dva na dlouhé zimní večery. Švagře, nehodlám ti radit, ale o hodně přicházíš.“

Gustav pokrčil rezignovaně rameny. Andrea zavřela knihu a otočila se na židli.

„A copak žes nás navštívil právě dnes?“ zeptala se s úsměvem. Gustav se naopak zamračil. Jeho sestra očekávala, že přichází v nějaké příjemné záležitosti. Jak rád by ji nezklamal.

„Jel jsem tak rychle, jak jen zvládl můj nejlepší kůň,“ už tenhle úvod nahradil Andrein úsměv obavami, „táta říká, že tě chce vidět. Že vás chce vidět. Naposledy. Není na tom dobře. Ale věřím, že to ještě stihneme.“

Andreu vychovali jako dámu. Ale slovo, které vyslovila, s tím příliš nekorespondovalo.

Sbalit se trvalo černokněžnému páru jen asi deset minut. Postavili se doprostřed haly, Andrea s nemluvnětem v náručí.

„Nebude ti vadit obejmout muže, švagře? Malá radši cestuje s Andreou.“

Gustav se do objímání mužů nehrnul, ale věděl co přijde, a pevné obětí švagra představovala to nejmenší. Bartoloměj udělal několik gest.

„O tvého koně se postarají lidožraví démoni.“

„Ale to je můj nejlepší,“ zaprotestoval princ.

„Ustájí ho a nakrmí. Neboj, perfektně jsme je zkrotili. A teď se drž.“

Gustav švagra objal, jak nejpevněji dokázal. Vzlétli.

Po celou cestu si princ Gustav říkal dvě věci. Jednak, že když to vydrží mimino, on musí také. A jednak, že nesmí za žádnou cenu otevřít oči. Závrať dostával jen z toho, že věděl, že letí vysoko nad mraky.

Přistáli na velkém balkóně, který patřil ke komnatě Gustavovy manželky. Ta kolébala malého Vilíka, a dokázala potlačit výkřik, který se jí dral na rty. Chlapeček spal.

„Miláčku,“ zašeptala Wilhelmína, „není ti něco.“

„V pořádku,“ princ se pokusil pevně postavit, příliš se mu to však nedařilo.

„Jak je na tom táta?“ zeptala se Andrea naléhavě.

„Stále žije,“ odpověděla ještě tišeji její švagrová, „ale lékař se nad tím podivuje.“

Andrea nehodlala otálet.

„Tak jsi mě ještě zastihla, Andrejko.“

„Tati,“ v tom slově znělo tolik různých citů.

„To je ta vaše?“ zeptal se s pohledem upřeným na uzlíček v Bartolomějově náručí.

„Hermínka.“

„Má vnučka.“

Starý král se díval na černokněžnickou rodinu. Všechna látka na nich se černala jako noc, a místo hvězd na nich zářilo pár zlatých pavouků a hadů. A Bořivojovi to připadal krásnější, než všechny barvy duhy.

„Jaký jsem býval pošetilec, když jsem se snažil rozhodovat o tvém životě,“ zašeptal, „odpustíš mi?“

„Už dávno se stalo.“

„Tak mohu klidně spát.“

Krátce poté skutečně usnul, a další ráno už se neprobudil. Kapku smutku by našli u většiny obyvatel, protože král si držel popularitu do poslední chvíle. Ale nejvíc žalu se nacházelo v jedné místnosti. Král Gustav a královna Wilhelmina brečeli jako želvy, protože s králem trávili poslední léta. Trvalo dlouho, než se jim podařilo utišit prince Viléma, který vnímal všechny nálady, byť nemohl chápat, co se děje. Bartoloměj viděl krále jen dvakrát v životě, ale i on cítil dojetí. Andrea mlčky kolébala svou dceru a z očí ji tekly slzy. Její bratr k ní pomalu došel.

„Kdyby ses chtěla vrátit natrvalo, byl bych rád. Našel bych ti klidně i nějaký dvorský úřad.“

„Díky,“ Andrea si utřela oči, „vás tři vždycky ráda uvidím, a určitě jsem neletěla do vašeho paláce naposledy. Ale patřím jinam.“

„Chápu.“

„A navíc,“ Andrea se navzdory smutku mírně usmála, „kdo by chtěl být princezna, když může být čarodějnice.“

Tak tohle je konec řetězu pohádek. Není možná tak úplně veselý, ale tak to v životě bývá, že příběh nekončí svatbou, ale pohřbem. A pokud je to pohřeb, před kterým si všichni stačí uspořádat věci v srdcích i papírech, tak mají pozůstalí šanci žít šťastně. Až do další smrti. A to je dobrý konec, jak to má být.