Tři sezóny v chmelu

27. 09. 2016 16:16:04
Potřetí v řadě jsem se jako bezvýznamný brigádník zúčastnil sklizně chmele v obci T. Protože příští rok už nejspíš nepojedu, považuji to za dobrou příležitost sepsat své zkušenosti a dojmy z těchto akcí.

Obci a chmelu

Pro mnohé je velkým šokem už samotná obec T. Malá vesnička, ve které městský člověk nenajde nic z toho, na co je zvyklý. Například vodovod, školu nebo policii. Kromě obydlí asi stovky místních obyvatel a podniků napojených na pěstování chmele zde lze najít podnik s lakonickým názvem Hospůdka a malý obchod. Jedná se o Coop, posledního zachránce malých obcí, do kterých se ani Hruška neodváží. Taky je tam malá kaple, ale tu jsem si zevnitř nikdy neprohlédl, nevím ani, jestli je zamčená (asi bude). Koneckonců, kdybych byl takto založen, asi bych tam stejně nešel, neb pracovní podmínky by mi byly schopny zprostředkovat nefalšovaný mystický prožitek. Ale o tom později. Tady jsem se chtěl věnovat místům, které jsem poznal.

Především nízké budově ze všeho nejvíc připomínající kravín, sloužící k ustájení brigádníků. Tato ubytovna vznikla zcela evidentně rozparcelováním velkého hospodářského stavení pomocí papundeklových zdí. Tyto zdi slouží velmi dobře, co se týče toho, bránit někomu ve vstupu jinudy, než dveřmi. Nebo oknem, které není nějak zvlášť dobře zajištěno. Ale na to, že si nemáme brát nic cenného, jsme byli upozorněni, a pokud vím, tak se dovnitř nikdo za podobným účelem nevloupal. Kanadské žertíky jsou ale druhá věc. Ale zpět ke stěnám. Jako bariéry pro vizuální kontakt fungují o poznání hůře, protože do nich za ta léta co slouží nějaký iniciativec nadělal díry. Pocit narušení soukromí je ale spíše psychologický, protože pokud netoužíte vidět kus protější zdi, ale něco konkrétního, je jednodušší a efektivnější zaklepat na sousedy a o ukázku jednoduše požádat. Že vám bude vyhověno je asi stejně pravděpodobné, jako že něco zahlédnete tou dírou. V čem ale zdi selhávají na celé čáře, je funkce protihlukové bariéry. Trochu hlasitější halekání lidí navrátivších se z hospody nebo středně hlasité kodrcání se dříve vstávajících na šichtu je slyšet přes celou budovu, běžný rozhovor jen do vedlejšího pokoje. Takže je dobré ráno, když se při vstávání bacíte do hlavy (a to se stane každému, palandy jsou nízké), neklít příliš hlasitě.

Z čeho jsou ovšem zejména nováčkové u vytržení, jsou místní koupelny a toalety. V T. je kanalizace, ale brigádnické ubytovny jsou jí ušetřeny. Jejich hygienické zařízení představuje řada zděných kadibudek. Bývají to první, čeho si nováčci po příjezdu všimnou. A hned je vidět, kdo s polními podmínkami počítal, a kdo přijel nepřipraven. Podobnou, byť lehčí zkouškou je zjištění, že kdo nemá svůj toaletní papír, má smůlu. Ale abych byl spravedlivý, i zkušeným mazákům se stane, že si některou nezbytnost neuvědomí, a musí improvizovat. Já si letos zapomněl pantofle. Ale neodbočujme. Pokud nováček akceptoval záchody, koupelny už by ho neměly rozházet. Nevypadají nějak extra, sprchy jsou zarezlé a sprchové kouty prosty závěsů, některým umyvadlům chybí kohoutky, ale nic hrozného, polní koupelna, no. Nebýt jedné věci. Vody. Každý rok jsme byli upozorněni, abychom ji nepili, je prý nezávadná, ale poněkud železitá, a nemusela by nám udělat dobře. A každý rok se divíme, koho by napadlo tu velmi smradlavou kapalinu pít.

Lid vs chmel

Kromě míst patřících jeho milovanému či nemilovanému zaměstnavateli navštíví brigádník v obci T. Pouze Hospůdku a Coop, o kterých už byla řeč. Z místních lidí zná tedy (pokud nepočítám stálé zaměstnance firmy, pro kterou sklízí chmel) obsluhu a prodavačku. Hostinský z Hospůdky je milý chlápek, který má chmelové brigádníky evidentně rád. Nu, co by neměl, když mu do obce pod 200 obyvatel přijede padesát mladých lidí, pro které je jednoznačně nejlepším dostupným místem pro společenský život jeho podnik. Hospoda je to malá, takže během sklizně je prakticky pořád plná, a nápoje jdou na odbyt. Na malý lokál v malé vsi má minimálně během sklizně obrovskou nabídku alkoholu tvrdého i měkkého jakož i teplých i studených nápojů nealkoholických. A hostinský sám si umí nají čas na to se pozdravit s pravidelnějšími návštěvníky, prohodit s nimi pár slov, případně si připít. To samé platí pro jeho servírku.

V obchodě bychom se teoreticky neměli mít možnost objevit, protože je to malý venkovský obchůdek otevřený pouze dopoledne. Leč paní, která v něm prodává, otevírá během sklizně na hodinu pozdě večer, takže i strhaný brigádník může vyjít kopec a nakoupit si. Krom základního hygienického zboží, sladkostí a nápojů toho ale moc nevede. Trochu jogurtů, špekáčků a pár jablek. Ale popravdě, to plně odpovídá poptávce průměrného brigádníka. Cukry a pitný režim jsou nejdůležitější. I mimo hospodu.

S ostatními obyvateli T. má rozumný chmelový brigádník nulovou interakci. Méně rozumný se opije a pak mu před domem opile haleká, křičí, nebo pouští muziku. V horším případě mu vleze do zahrady a něco z ní vyrabuje. Ve stravě brigádníků zoufale chybí ovoce a zelenina, hospoda to nevylepší a obchod jen málo. Leč majitel bývá těmito skutky pobouřen. Je li sám spojen s pěstováním chmele, bývá shovívavý, neboť je to buďto spolupracovník, nebo někdo, kdo si nechce rozházet velkéhou souseda neustálými stížnostmi. Pokud je to ale člověk za prací dojíždějící, jenž žije na malé obci především kvůli klidu, je na takové jeho narušení háklivý a stěžuje si kde může, hrozí orgány činnými v trestním řízení a podobně. Protože většinou nemá náladu něco vyšetřovat, dává šéfům obvykle udání na neznámého pachatele. Ti jsou tedy obecně dopáleni, a vymýšlí regulační opatření typu alkoholových testů, a vůbec, jsou z toho mrzutosti.

Arbeit macht chmel

Kdysi dávno, v devatenáctém století, vydupaly odborové organizace pracujícím osmihodinovou pracovní dobu, volný den v týdnu a podobně. My, chmeloví brigádníci, odborovou organizaci nemáme. Pracuje se dvanáct hodin čistého času, třináct a půl s přestávkami, od začátku do konce. Některé slabé povahy to vzdají po pár dnech, navzdory přísným sankcím. My silní vytrváme, a pak se za to dva až tři týdny proklínáme. Tedy minimálně ráno.

Pracovní týmy se dělí na dvě skupiny, polaře a česačkáře (nebo jak nám to říkají). O polařině se zmíním jen krátce, neboť ji znám jen z vyprávění. Práce polaře spočívá v tom, že umístí chmel, situovaný na konstrukci chmelnice, na fůru za traktor. Pak pěkně zamává traktoristovi a čeká na jiný. Polař se musí nepochybně otáčet, ale o pauzy k vydechnutí nemívá nouzi. Ti, co zažili oboje často tvrdí, že pole je lehčí než česačka. No nevím, nezažil jsem. Ale podmínky tam mají polní naprosto bez nadsázky. Zatímco česačkáři se mohou najíst v jídelně se stoly a v případě potřeby mohou užívat suché záchody a umyvadlo s pitnou vodou (!), polaři se musí spokojit s transpotérem, babosedem, coby jídelnou a přilehlým křovím coby hygienickým zařízením. A navíc, musí vstávat o půl hodiny dříve než my, abychom, až začneme, měli co česat.

Většinu práce se samotným očesáním štoků zastane česačka. To je stroj. Stroj ze staré školy. Žádná hi-tech elektronika a lesklý design, ale plechy, ozubená kola, řetězy a pohyblivé pásy. Spousta pohyblivých součástek, válců a hrotů. Velké čudlíky a kontrolky. Hluk. Hluk, ve kterém neslyšíte vlastního slova, natož volání o pomoc. Požádejte dítě, ať vám nakreslí stroj a s nejvyšší pravděpodobností dostanete něco podobného česačce.

Kolem takového staromilského stroje je samozřejmě mnoho práce. Je třeba ho krmit, totiž navěšovat do něj chmel, aby měl co česat. To je nejlépe placená práce. Jeden až dva hledají ve fůře nejsvrchnější štok, který podají třetímu, který ho podá stroji. Výběr štoku se ze všeho nejvíc podobá mikádu s provázky, či spíše několikakilovými lany. A samotný návěs znamená přikládat ruce k něčemu, co je umí utrhnout jako nic. Ale netřeba mít hned přehnané obavy, za moje tři sezóny se to stalo jen jednou. Ostatní práce už nejsou tak lukrativní. Hlavně se jedná o práci s pytli očesaného chmele. Jedna parta, dva nebo tři lidi, podle velikosti stroje, sundají plný pytel, zavážou ho, zváží a zapíšou do knihy. Druhá ho naloží na vozík, a čeká až se jich nastřádá víc, aby je mohli odvézt do sušárny. Dále musí někdo uklízet nepořádek, který stroj nadělá a nahrnovat zbytky chmelu po fůrách do stroje. Což je práce lehká ale nevděčná, protože se jen těžko dokazuje, že se člověk nefláká. No, pro některé v kolektivu nepopulární typy je to spíše výhoda. A pak jsou tu vlečkaři.

Já držím valník ve své dlani, je zpěněný a přetéká

Vlečkař, vozař, valníkář, nemá rozhodně zajímavější práci než ostatní. Ale já ji popíšu nejpodrobněji, protože ji nejlépe znám. Tohle byla moje pozice. Při tomhle pracovním zařazení má člověk několik povinností. Především, rozhrnovat a ušlapávat listí a drcené stonky, které se sypou ze stroje na vůz na jednu hromadu. Pak vyměňovat pytle, do kterých se sype lupení z velkých fukarů a ty vysypávat na vůz. A nakonec uklízet nepořádek, který se kolem vozu objeví. Někteří k tomu přistupovali nárazovým způsobem. Nechali si nasypat hromadu a tu rozházeli. A znovu dokola, dokud neskončila směna. Teprve tehdy začali uklízet. Takový vlečkař může většinu času vegetit, ale občas musí podávat nadlidské výkony, a většinu času má kolem sebe hromady a nepořádek.

Ale i trochu pečlivěji pracující vlečkaři mají rozdíly v průběhu práce. Zejména se liší ve zkušenostech a tréningu. Začátečník obvykle ve chvíli, kdy mu vyvezou vlečku, o překot uklízí. Mezitím mu mu na voze vyroste hromada, kterou prakticky není v jeho silách, omezených už tím, že špatně drží vidle, rozházet. Když se mu to podaří, zjistí, že se mu utrhl ten zasraný pytel. Opatrně sleze po žebříku, a snaží se dát nový. Po nějaké době se mu to podaří, ale ve voze zatím narostla nerozházitelná hromada. Když i tuto zredukuje na únosnou mez, zjišťuje, že už je skoro u chobotu, ze kterého se sype listí. To ho znervózní, a přestane situaci zvládat. V nejkritičtější chvíli to vzdá a čeká na vývoz jako na spasení boží. A tak dokola. O pauzách se mu podaří vyměnit si pytel, když stroj nejede, je to snazší, a občas trochu uklidit. Pytle si nechává na večer. Ty lehké, hodinové, horko těžko vynese po žebříku nahoru a vysype. Kolem středních, dvou až tříhodinových, chvíli tancuje, pak se mu podaří je zvednout a upustit, většinu toho vysype, ale zbytek dopraví nahoru na vůz. U těžkých čtyřhodinových probíhá tanec tak dlouho, dokud si nevšimne nějaký bližní jeho starostí a nejde mu pomoct.

Zkušený a zocelený vozař pracuje trochu jinak. Když mu vyvezou vůz, primárně nahází nahoru velké hromady listí a vysype pytle. S těmi nakládá zcela jinak. Lehké snadno vynese nahoru a vysype z žebříku, aniž by se obtěžoval vlézt do vlečky, případně je nahoru hodí. Středně těžké si dá na záda a vynese nahoru, což mu nepřijde nijak obtížné, a vysype je. Těžké si nechá na potom, s tím se nedá nic jiného dělat. Hromada zatím narostla slušná, ale vlečkař, ovládající svůj nástroj, ji zkrotí dříve, než se utrhne pytel. Pak chvilku v dobré pohodě udržuje stav, dokud není třeba dát nový pytel. To i za provozu stroje zvládne za chvíli a rychle vyleze zpátky. Rychlost šplhu po žebříku má totiž vyšší než začátečník. Hromadu rozhází snadno a pokračuje, dokud nedosáhne chobotu. V tu chvíli začne klít ale nevzdává se a zintenzivní výkon, díky čemuž se dočká vývozu, aniž by valník přetekl. Zná totiž pár triků s vidlemi, co se budou hodit po apokalypse, ale hlavně urychlí práci, je li to třeba. O pauzách vždy vymění pytel, i je li skoro prázdný, nahrubo uklidí a případně i vysype ty pytle. K večeru znovu zkontroluje těžké pytle. Někdy lupení seschne, a stane se lehčím, takže ho může vysypat. Pak uklidí dočista okolí vlečky a jde si zorganizovat pomoc s pytli. Krom tady toho ovládá i pár dalších triků. Třeba vylézt na vůz po bednění bez žebříku, nebo nenápadně během pauzy uklízečům, že během volné chvíle by mu mohli zamést, nebo vyměnit pytel.

Specifickou záležitostí jsou poruchy. Během těch se dá uklidit dočista a vysypat všechny pytle i během dne. Ale občas kvůli nim vznikají obrovské hromady nepořádku narušující harmonogram. V každém případě jsou ale vítaným zpestřením, netrvají li příliš dlouho. Pak jsou nudné. Pokud je slabý rok, a jede se domů brzy, je v ně doufáno, protože představují peníze za nic. Pokud však je již třetí týden sklizně, většina se těší domů, a prodleva, byť placená, nikoho netěší.

Chmel, chmel, chmel

...chmel na ulici, chmel v tramvaji, chmel v nebi, i v pekle skrytý potají, chmel v hlavě, v srdci v kalhotách, chmel na košili, na přirození i na botách, chmel v knihách, chmel ve spořitelně...

Zkrátka, chmel je všude. Máte ho ve vlasech, a vymýt ho je těžké. Na oblečení, kterého se drží. A to prosím včetně spodního prádla. Netuším, kudy se tam dostane skrz svrchní oblečení až tam, kam si obvykle jen tak někoho nepustíme, ale to je jedno. Důležité je, že to ví on. V takové situaci není divu, že si ho nanosíte do pokoje. Na podlahu, na stůl, do postele. Máte ho v jídle i v pití. Nakonec si na něj zvyknete. Zvlášť vlečkař nemá na výběr, protože mu to padá na hlavu po kilech, a po směně vypadá jako chmelový muž (eventuálně chmeloženka).

Chléb s chmelem beru si do práce

Náš milovaný zaměstnavatel nám zajišťuje stravu pětkrát denně. Začíná to snídaní, která je téměř vždy sladká. Koláče, kusy vánočky, šátečky a tak dále. K pití je čaj, který je sladký vždy a ohromně. Což je dobře, protože cukr alespoň částečně přebije jeho původní chuť. A kakao nebo káva. Já kávu nepiju, na chmelu ani jinde. Nevím, jak vlastně káva chutná. Ale mí příbuzní a přátelé ji pijí, takže jsem ji viděl mnohokrát. Vím jak vypadá. Tak jak na chmelu určitě ne. Ale kakao je celkem ucházející, klidně by mohlo být každý den. Ale člověk, který se včera společensky unavil, a potřebuje se probrat, by se mnou nesouhlasil. Takový se zeptá, zda je káva nebo kakao rovnou místo pozdravu, a v případě kakaové odpovědi reaguje Vaderovským néé. Podobně špatnou náladu mívají ti, kterým nestačí k snídani dva koláčky, vánoček mají plné zuby ještě z vánoc a šáteček je pro ně kus oblečení. Ale ti jsou v tomto rozpoložení prakticky setrvale. Sedí a skuhrají, že budou mít hlad, a proč není třeba houska se salámem. Mě to nevadí, já sladké rád.

Dalším chodem je polévka. Ta je celkem dobrá, a nikdo si na ni moc nestěžuje. Bohužel do ní člověku napadá chmel, než ji donese od velké nádoby ke stolu. V zelenince se to ztratí, ale v gulášovce to působí poněkud nepatřičně. Následuje oběd. Což je opravdu zajímavá záležitost. Základním porcovacím nástrojem i jednotkou je naběračka. Dostanete naběračku brambor, naběračku nudlí nebo naběračku rýže. K tomu naběračku omáčky, většinou univerzální hnědé, a plátek masa. Maso se těžko žvýká a nechutná nic moc. Často bývá naběračka guláše. Ten by byl ucházející, nebýt toho, že i maso v něm se špatně přežvykuje. Ale mít ho za tři týdny pětkrát je už asi trochu moc. I když, to ze mě mluví blízký dojem, v minulých letech byl v množství rozumném, to až letos se do něj někdo asi zamiloval. Nicméně, obecný úzus je k obědům přísný. Obzvláště poslední rok se na ně svolávaly hromy a blesky.

Příští fází je svačina. Chléb s pomazánkou. Chléb je dobrý, pomazánka většinou nikoli. Podle přísloví hlad je nejlepší kuchař sní svou svačinu většinou i ti největší remcalové. Ale nadšený z pomazánek není nikdo. Je li tavený, či dokonce tvrdý sýr či salám, jednou byla dokonce tlačenka, považují to všichni za svátek. Včetně vegetariánů, kteří svůj salám vyjmou a věnují kolegům.

Pracovní krmě končí večeří, což je jen takový lehčí oběd. K tomu bývají i jídla méně standardního formátu, třeba zapečené těstoviny a kompot. Ty jsou docela dobré. Pokud tedy máte dvě nádoby a řeknete si, co do čeho chcete. V opačném případě se musíte jednoho zříci, vám naběračková paní dá oboje do téhož ešusu. To není dobré. Občas bývá sladké, na kterém není co zkazit. Tady proti němu nikdo neprotestuje, škoda, že je jen asi dvakrát za sezonu.

Krom této stravy si může brigádník něco zakoupit v obchodě. Ale tam jsou opravdu spíše sladkosti a pár jogurtů, nejvydatnější jsou špekáčky, které si lze opéct nad ohništěm, seženete li si dřevo. V hospodě se nevaří. Jen rozpéká zmražená pizza v mikrovlnce, která je ale nečekaně chutná. Bohužel, ty nejpopulárnější druhy zmizí prakticky okamžitě. Alternativou je utopenec, taky nečekaně dobrý, ale každý den ho jíst nemůžete.

Celkovým problémem je ovoce. Každý rok prosím šéfa o obohacení jídelníčku, ale bez výsledku. To mě dráždí, myslím, že zajistit pár jablek by nebyl organizačně ani ekonomicky nereálný požadavek. Kdybych chtěl liči a marakuju, tak je jasné, že mě pošlou do háje, ale nedostali jsme nic. Takže jsme byli odkázáni na celkem chudé zásoby obchůdku, pokud jsme nechtěli trhat ovoce ze stromů. Pro ty, kdo vyrůstali na venkově, nebyl etický problém utrhnout pár kousků, protože návštěvy sousedových stromů jsou stále poměrně populární dětská zábava. Já jsem měšťák. Nerabuju zahrady. Někomu se tedy podařilo domluvit s vstřícným domorodcem, který je nechal natrhat si ovoce bez morálních a právních konfliktů. Nebo někoho z nás občas podaroval milosrdný traktorista nebo sušičkář. Z jaké kategorie bylo to jejich ovoce, mé srdce netrápí.

Vzato v globálu, z kulinářského hlediska to nebylo nic moc. Já si obvykle nestěžoval, ale na zpáteční cestě jsem zjistil, že mi chutná v McDonaldu, což je opravdu na pováženou. Jedna brigádnice se v této restauraci rozplakala štěstím. Což tedy byla hodně přehnaná reakce. Ale stalo se to, takže tuto událost s poctivostí kronikáře zaznamenávám.

Když jiřičky létají proklatě nízko

Při sklizni je spousta nešťastníků venku, vystavena přízni a nepřízni počasí. Takže je vhodné přinést každý den obětiny patřičným bohům, protože nepřízní počasí je opravdu hodně. Bodavé paprsky slunce, které z člověka tahají vodu, točí se z nich hlava a celkově dělají dost nedobře. Vítr, který člověku žene prach a listí do obličeje, takže nevidí pořádně před sebe. Raní chlad a polední vedra. Ale nejhorší ze všeho je, když prší.

Pokud prší má člověk vlastně jen dvě možnosti. První je zmoknout. Eventuálně promoknout na kost, až se mu jedno z mála triček lepí na kůži, jediné kalhoty jsou studené a těžké jako ze železa a z ponožek se stala houba. A člověk jen doufá, že nenastydne, protože pracovat nastydlý by bylo peklo. A nepracovat, což je samozřejmě možné, znamená přicházet o peníze rychleji, než je při práci stačí vydělávat. Alternativou k promoknutí jsou pláštěnky, zbroj, jenž chrání člověka před deštěm. A nutno říci, že jsou stejně pohodlné, prodyšné a pohyblivé jako skutečné brnění. Jediné pozitivum je, že obec T. Leží ve srážkovém stínu, takže tam prší jen vzácně a je skoro pořád hezky. Nebo alespoň vedro k zalknutí. Nebo větrno.

Chmel, to jsme my!

Bydlí se tam v kravíně, pracuje se tam neustále od nevidím do nevidím a potkáte tam židy, Romy, komunisty a homosexuály, co to je? Chmelová brigáda.

Ano, ze všech těchto kategorií jsem někoho potkal. První rok jsem byl na pokoji s mladým sympatizantem KSČM, se kterým jsem si jakožto radikální levičák trochu jiného druhu skvěle popovídal o ukrajinské krizi, hospodářské krizi, krizi společnosti, krizi české politiky a spoustě dalších krizí. A také o Platónovi, kterého přečetl skoro celého. Mimořádný člověk. Druhý rok se účastnil žid, který o svém náboženství mluvil často, rád a ochotně. Pracoval i v soboty (stejně jako mnoho přítomných křesťanů pracovalo o nedělích, takové věci tam nikoho nezajímaly, maká se pořád), ale vepřovému se vyhýbal. „Co je k večeři?“-“Maso s rýží.“-“Není vepřové?“-“Neptal jsem se.“-“A chutnalo jako vepřové?“-“Chutnalo odporně.“-“Tak to tam nejdu.“ Co se týče homosexuálů, tak nevím o tom, že by byl některý z brigádníků zaměřen na muže (drby byly, drby nebrat). Ale mezi brigádnicemi vím hned o dvou nadstandardních milovnicích ženské krásy. Jedna o které by to člověk nevěděl, kdyby na toto téma neudělala pár vtipů. Druhá je ten typ, který o sobě občas mluví v mužském rodě, na první pohled člověk zaváhá, a přebírá určité vzorce chování, považovaných spíše za mužské. Třeba chlubit se fotkou svojí přítelkyně (wow, wow a ještě jednou wow!). Suma sumárum samé skvělé osoby.

Co se týče Romů, těch tam bývá opravdu hodně, neboť velkou část pracovníků obstarává zaměstnavatel na Slovensku speciálně v tomto svérázném národě. Pokud teď někdo čeká stížnosti nebo rasistické vtipy, je na té nejhorší možné adrese. Má zkušenost s Romy je z chmele i odjinud vesměs pozitivní, žádný ke mně nikdy nebyl zlý nebo hrubý, většinou si hleděli svého, stejně jako já, a když ne, tak jsme si vždy pěkně popovídali. A vzhledem k tomu, že jsem měl před očima dostatečný vzorek pracujících lidí, tak jsem mohl vidět mezi Romy i Čechy lidi převážně plnící své povinnosti, pár flákačů (a nemyslím si, že by jich bylo někde výrazně víc) a žádné úderníky. Úderníci nejsou, lidé jsou vesměs líní napříč národy, a úderničí jen vzácně. Ano, toto není reprezentativní vzorek, ale pochybná individua, která člověk potká před hospodou ve tři ráno taky nejsou, a stejně z nich někteří vyvozují dalekorozsáhlé závěry. Takže se podržím svého.

Každopádně, bez ohledu na národnost, rasu, náboženské či politické přesvědčení, pohlaví, gender a sexuální orientaci, to byli lidé povětšinou normálních, docela dost dobrých, pár výborných a všichni přinejhorším přijatelní.

Chmel, drogy a rock'and'roll

Mít kolem sebe fajn lidi ale nestačí. Musí vytvořit dobrý kolektiv. A to se na chmelu většinou podaří . Dokonce tak dobře, že si někteří lidé berou dovolenou v práci, aby mohli jet. A opravdu jim věřím, že je k tomu nevede tíživá situace ekonomická, nýbrž úžasná atmosféra.

Pokud pomineme prvních pár dnů, než se všichni aklimatizují, případně než odpadne většina nehodných nováčků, je v podstatě každý den v hospodě večírek. Mluví se o všem možném, pije se všechno možné (i nealko, navzdory všem předsudkům a obavám mě nikdo do ničeho nenutil), poujštějí se písničky z jukeboxu... Chmelařská hymna, kterou se dávno před mou první účastí stal Svaz českých bohémů kapely Vohnout, se vám vpálí do mozku tak, že se vám začne líbít. A to bez ohledu na to, jak moc je vzdálena vašemu obvyklému hudebnímu vkusu. Koneckonců slyšet alespoň třicet lidí, třicet dost různých osobností a povah, zpívat sborově a jedním hlasem o tom, že se z přímek stávaj zatáčky, to je zážitek v pravém slova smyslu nezapomenutelný. Pokud je ohlášen večírek, tak se to ještě umocní na druhou. Dorazí snad všichni, jukebox je předplacený, hostinský si s námi připíjí a vůbec, je to něco, co se hned tak někde nezažije.

Alternativou k hospodské zábavě jsou táboráky. Vždycky byl alespoň jeden, obvykle víc, a nejspíš byly i častěji, a já o nich nevěděl. Pak jukebox nahradí dobrá duše s kytarou a sbírkou zpěvníků, oheň plápolá, špekáčky a sýry se pečou, nálada se stane poněkud melancholičtější a lidé si předávají zábavná moudra, která se jim honí v hlavě. Nebo se naopak snaží ji zase odlehčit příjemným humorem.

A když je toho moc, může člověk zůstat v krav... na ubytovně, užívat klidu, než se začnou davy vracet hospody a číst si knížku, nebo když má dobrého a podobně naladěného spolubydlícího, s ním rozbírat různé aspekty života, vesmíru a vůbec. Málokde jsem se dozvěděl za tak krátký čas tolik z něčího náhledu na život, jako tam.

I samotná práce si vytvořila jistý folklór. Každá česačka má svoje jméno. Někteří k nim promlouvají s citem pohana, jenž oslovuje modlu. Pokud sklizeň končí poslední den včas, projíždí kolem česaček šéfka ve svém autě, hlasitě troubí, a následuje ji traktor, který má na fůře skupinu polařů, držících štok jako girlandu. Většinou se našel někdo, kdo symbolicky očesal jeden štok ručně. A vždycky se upletlo několik bakchánských věnců z chmele.

Pečetí, která stvrdí statut fenoménu, je když můžete říci, že se tak seznámil manželský pár. Ano, máme, (nebo možná budeme mít, teď si nejsem jistý) takový. Ano, žádost o ruku proběhla na chmelnici. Ne, nejsou jediní, kdo se tam seznámil, takže kdoví, co přinese budoucnost.

Bohužel, ukázalo se, že tahle atmosféra dost stála na pár konkrétních lidech, bez kterých to hodně upadlo. Ale já doufám, že se najde někdo, kdo je nahradí, protože by bylo škoda, kdyby svět o tohle přišel. Takové věci by se měly chránit. Když můžou být v UNESCO myslivci, proč ne tohle?

Chmel, pot a slzy

Jak to shrnout? Bylo to vlastně celkem tvrdé, a není se co divit, že to někteří celkem brzo vzdali. Po skončení člověka napadne, jestli ty peníze neutratit za wellness, aby se vzpamatoval, což by ale nebylo moc ekonomické. Byla to zátěž na tělo a ducha. O česačce se člověku i zdálo. A o chmelu, spoustě chmelu. Bylo to: Chmel, chmel, chmel, a lupínky a chmel, chmel, chmel, lupínky, listí a chmel... Pardon. S člověkem se tam dvakrát nemazlí, nadře se a dostane občas deset, občas patnáct tisíc, podle toho kde a jak dlouho nakonec maká. Přesto bych to doporučil, protože mi to dalo docela dost. Seznámil jsem se tam se spoustou zajímavých lidí a naučil se tam několik užitečných věcí:

Skoro každé jídlo se dá jíst lžící. Ty ostatní se dají rozmačkat a pak jíst lžící.

Slunéčko sedmitečné je úplně obyčejný brouk.

Mozoly se můžou dělat i na mozolech.

A hlavně:

Svět je zlý a zkažený a bez peněz se v něm nedá žít. Takže potřebujeme chmelovou brigádu, abychom to vydrželi.

Autor: Michael Kolařík | úterý 27.9.2016 16:16 | karma článku: 18.66 | přečteno: 640x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Tereza Ledecká

IQ tykve ?

Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...

28.3.2024 v 14:15 | Karma článku: 13.34 | Přečteno: 239 |

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 13.10 | Přečteno: 1488 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 22.65 | Přečteno: 471 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.93 | Přečteno: 297 |

Jiří Kačír

Recenze hry Baldur's Gate 3 a nových pravidel D&D 5E

Baldurs Gate 3 je RPG hra postavená na pravidlech Dungeons & Dragons, konkrétně na jejich nejnovější verzi 5E. Oproti verzím 3.5 a 4.0, které se používaly někdy od roku 2000 až do teď, se ve verzi 5E provedla spousta změn.

17.3.2024 v 13:41 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 500
Rád bych psal vážně, avšak s nadhledem.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...