Fialový květ

Při psaní klasických dlouhých povídek jsem dostal chuť na napsání něčeho krátkého a jednoduchého. Toto je výsledek. Protože je krátká, psal jsem ji krátce. Protože jsem ji nepsal dlouho, mohl jsem dělat vypravěčské chyby. Snad jich není mnoho.

Restaurace U Fialového květu stála uprostřed nádherné fialové krajiny. Tuto pro krajinu nezvyklou barvu jí dodávala malá květina, pokrývající v ohromné ploše místní malé kulaté vršíčky. Země vypadala jako velké nachové moře. Drobné vlnky se v poklidném ustrnutí rozprostíraly od obzoru k obzoru a nikdo by z dálky nepoznal, že je tvoří drobné kvítečky. Tak jako nikdo nevidí atomy a molekuly, jak se hýbají v modravém oceánu. A uprostřed toho byl drobný červený bod. Sedlová střecha bělavého domečku s velkými okny a verandou s kopulemi slunečníků. Jejich pestrým barvám propůjčovalo jasné slunce zvláštní lesklé kouzlo. A ještě větší kouzlo dávala stínu, který každý z nich vrhal na skleněný stolík a několik béžových židlí. U jednoho z nich relaxovali čtyři hosté.

„Dáte si víno?“ zeptal se pan Vědmir.

„Víno je dar boží,“ odpověděl otec Vědmir a nechal si nalít do číše trochu červeného.

„O tom mi není nic známo,“ oponoval profesor Vědmir, „zato jsem zjistil, že příliš neprospívá lidskému zdraví,“ osvětlil svou odmítavou odpověď.

„Ale je dobré,“ uzavřel mistr Vědmir a napil se přímo z lahve.

„Ale to jsem vám chtěl říct, všimli jste si těch květin?“

Kněz, vědec a umělec na něj upřeli svorně nechápavé pohledy. Samozřejmě, že všimli. Nedalo se jich nevšimnout. Byly všude kolem.

„Myslím podrobně. Těch různých zoubků na listech. Uspořádání listů na stonku. Klenutí lístků. Počtu lístků. Každá je jiná,“ ukazoval pan Vědmir na rostlince vytažené z porcelánové vázičky.

„Je vzácná jako malý zázrak,“ prohlásil otec Vědmir a zastrčil si jednu do kapsičky.

„Je originální jako nová myšlenka,“ pravil profesor Vědmir a zasunul si druhou za ucho.

„Je výjimečná jako každý člověk,“ řekl mistr  Vědmir a vpletl si třetí do vlasů.

„Ale proč o tom mluvím. Nedávno jsem si jednu vyfotil,“ vložil každému do ruky jednu kopii „a už jsem ji nenašel. Co kdybyste to zkusili vy?“

Tři muži vstali od stolku a dali se do hledání. Jenom otec Vědmir si při tom počínal důstojně. Chvíli se rozhlížel, párkrát se shýbl a pak s vítězoslavným úsměvem jednu utrhl. Položil ji na fotku, prohlížel si ji a tvářil se stále spokojeněji. Zato profesor se zcela nedůstojně změnil v živou plečku. Trhal kvítek za kvítkem, srovnával je s fotografií až si jednu ponechal v ruce. Avšak stále plel a občas svůj kvíteček zahodil, a nechal si jiný. Intervaly mezi těmito zahozeními se protahovaly, ale konec práce nepřicházel. Zato umělec nepracoval vůbec. Jako loutka vlastních citů pobíhal po kytičkách, vybíral si z nich a vázal si kytici.

Když slunce kleslo ke kopečkům a blankyt se zbarvil do krvava, vešli všichni tři do restaurace U Fialového kvítku.

„Tak co jste nalezli, pánové?“ otázal se pan Vědmir.

„Tohle,“ ukázal otec Vědmir svůj nález.

„Vždyť se jí ani nepodobá,“ protestoval profesor.

„Je to ona. Můžu ti ukázat tisíce shod,“ nesouhlasil kněz.

„A já miliony rozdílů. Liší se od ní víc, než ta moje, a ta má vypadá úplně jinak,“ trval na svém profesor.

„To tedy vypadá,“ odfrkl si kněz.

„Ale kdybych měl dost času, stoprocentně ji najdu.“

„A co jsi nalezl ty?“ odvrátil hádku pan Vědmir.

Třetí hledač beze slova pozvedl kytici.

„Ale vždyt jich máš plno, a některé se liší snad ve všem.“¨

„Ano, ale některé ne, a především…“ odmlčel se mistr Vědmir, aby zdůraznil svůj argument.

„…jsou krásné!“