Místa, kde je mi dobře

Tento text byl psán jako školní práce, a je to na něm asi znát. Přestose mi líbí natolik, že jsem se rozhodl poctít ho zveřejněním. A myslím, že by se mohl líbit i jiným.

Najít místo, kde je mi dobře? Není problém. Těch jsou tisíce.

Nejlíp je člověku asi doma, kde zná každý kout. Po hmatu poznává rýhy v desce stolu, netypický zvuk zámku zní jako přátelský pozdrav. I štiplavý zápach čistidla se po letech stává příjemnou vůní. Ve staré dřevěné lampě vidí věrného přítele, který doslova prosvěcuje temné chvíle. V kuchyni i vzduch chutná po domácí stravě, už méně domácím koření a úplně nedomácích ananasech.

Ale není jen jeden domov. Máme jich více. V případě malé letní chaty to platí doslova. Člověk se pozdraví se stromy, s pavouky, které musí šetrně vymést z koutů a s kameny pod schodištěm. A hned se cítí vítán. Ví, že se může usadit ke stolu a vychutnávat si svět. Pozorovat zástupy mravenců pochodující přes jídelní stůl k talíři se štrúdlem. Poslouchat melodii sekačky, jež mění rozkvetlou zahradu plnou sedmikrásek na hromadu tlejícího kompostu. Nasávat vůni tlejícího dřeva v kůlně. Jezdit dlaní po dveřích, pod jejichž amatérským lakem je pořád cítit jejich podstata. Dveře se jako každá velká věc skládají z mnoha malých, ale podstatných částí. V tomto případě třísek. A hlavně si uvědomit, že před i za dveřmi se svoboda člověka a svoboda přírody spojují v dokonalou a neopakovatelnou symbiózu.

Avšak šťastná místa nacházíme i za hranicemi všech svých domovů. Představte si třeba knihovnu. Dlouhé lány regálů s klasy polic, jež obsahují zrna krásy a vědění. Vůně starého papíru plní duši i plíce intelektuála. Šustění stránek vniká ušima přímo do mozku a spřádá síť neuronů do společného vzoru. Bříška prstů se dotýkají knih a čtenář touží podrbat je všechny na hřbetech.

Leč šťastná místa nemusí být a nebývají uzavřena stěnami. Třeba chodníček mezi lesem a hypermarketem. Hranice, celník a strážce těchto dvou odlišných míst. Člověk opustí hrad a pevnost hluku, lomozu, virválu, rámusu a mumraje, chvíli kráčí po betonové křivce a za chvíli vnímá skromné krásy příměstského háje. Poslouchá skladbu pro ptačí komorní sbor Vrabec, doprovázený orchestrem lístků a větví. Člověk sladí tempo i rytmus dechu a odměnou mu je aroma potících se cyklistů a běžců i produktů venčících se psů. Tenhle chodník, to je vlastně taky chata. Chata pro ten bezejmenný dav valící se bez povšimnutí jednotlivců po ulici.

O ano, ulice. I tam je člověku dobře. Kráčí mezi šedým a zeleným domem, dýchá a pílemi mu proudí vzduch, který by skolil bizona. Cítí, jak vzduch slábne a sílí, když kolem něj projíždí šňůry aut a prázdné autobusy. Do nozder mu proudí kakofonie vůní a pachů. Směs nálad, situací a mýdel. Zápach stáda valícího se k napajedlu. Ta opojná vůně davu.

Tady by se hodilo udělat tečku, aby seznam nepokračoval donekonečna.