O mluvícím hadu

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl třetí V předešlé pohádce jsme se dozvěděli mimo jiné o tom, jak Andrea našla mluvícího hada, a jak mu zmizela z očí. Dnes se dovíme, jaké následky to přineslo.  

V předešlé pohádce jsme se dozvěděli mimo jiné o tom, jak Andrea našla mluvícího hada, a jak mu zmizela z očí. Dnes se dovíme, jaké následky to přineslo.

„Kde je?“ křičel Axaxax.

„A kdo?“ reagoval had stoicky.

„Nedělej se hloupým, princezna.“

„A proč já bych měl o ní vědět?“

„Protože sebrala plášť, ten by sama nenašla.“

„Aha, tak to zní logicky,“ připustil had.

„Tak kde je?“ zuřil černokněžník.

„Nevím.“

„Ale o plášti jsi ji řekl, co?“

„Ano.“

„Udělal jsem chybu, že jsem tě jen proměnil,“ zavrčel Axaxax a v jeho ruce se objevila ohnivá koule, „měl jsem tě zabít, ale to se dá napravit.“

Axaxax zvedl planoucí ruku a koule se ještě více rozhořela. Ale pak se těsně za ním zjevila zlatá tyč a udeřila černokněžníka do hlavy. A znovu. Prudké pohyby shodily Andree z ramen plášť a ona se stala viditelnou. Znovu udeřila černokněžníka do krvácející hlavy a ten se sesunul k zemi. Andrea ho dorazila poslední ranou do týla. Pak tyč odhodila a těžce vydechla.

„Princezno? Vy jste se vrátila?“

„Ne, já tu čekala celou dobu,“ odpověděla Andrea.

„Proč?“

„Vězeňská solidarita. Navíc, mohla bych někdy klidně spát, pokud by byl naživu?“

„Taky pravda.“

„A i kdyby nás nakrásně nechal oba na pokoji, to mám být sobec a nechat ho, ať unese nějakou jinou dívku? Ani omylem!“

„Takový přístup se mi líbí!“

„Díky. Ale mně by se teď ze všeho nejvíc líbila nějaká postel.“

„Myslím, že jediná postel pod touto střechou patřila Axaxaxovi.“

„Ten už ji nebude potřebovat. Kde ji najdu?“

„V podkroví. V té skříni, kde visel plášť, leží lano...“

„Můžu ti věřit?“

„Když se chce, všechno jde,“ odpověděl had.

„Tak mi to ukážeš.“

Andrea vyndala hada z klece a dala si ho kolem ramen. Pak našli ve skříni lano a odnesli celé klubko doprostřed haly. Pak had poradil složité zaříkáni a Andrea ho se sepjatýma rukama odříkala. Konec lana začal stoupat vzhůru, Andrea se ho chytila a s hadem na ramenou stoupala k díře ve stropě.

Andreu napadlo, že žena ve spodním prádle s hadem na ramenou by jistě zaujala mnoho mužů všech společenských tříd. Ale nebyl tu žádný, který by si to vychutnal. Jenom skříň, stolek a postel.

„Tedy, má místnosti plné zlata, oblečení a jídla, jednu skoro prázdnou, a bydlel v takovém malém a skoro nezařízeném pokoji?“

„Černokněžníci občas uvažují zvláštním způsobem,“ konstatoval had.

Andrea otevřela skříň, která byla zevnitř větší než zvenku. Další věc, kterou třeba neřešit.

„Má tu všechno černé. Ale rozhodně lepší věci, než ty, které nosil. Proč se oblékal jako několik set let mrtvá vdova?“

„To víte, móda.“

„O tom vím své,“ ušklíbla se Andrea, „ale nikdy jsem se tomu nepodřídila. Dobrá, při výjimečných příležitostech.“

„Řekl bych, že únos princezny pro něj byla výjimečná příležitost, která vyžaduje jeho nejlepší šaty.“

„Černokněžníci občas uvažují zvláštním způsobem,“ konstatovala princezna.

„Tak,tak,“ souhlasil had.

„No, já si půjdu lehnout, celou noc jsem nespala. Vy jste asi spal.“

„V jeho pracovně kde dlouho do noci něco vymýšlí, dělá rámus, a pak ještě nechá zbytek noci bublat nějakou pitomost? Spánek v klidu této komory mi přijde vhod.“

„V tom případě...“

Andrea našla nejměkčí ubrus ve skříni, prostřela ho na stolek a položila na něj hada. Pak si lehla do černokněžníkovy postele a přikryla se jeho peřinou.

„Tak v tom případě dobrou noc, hade,“

„Vám také princezno.“

„Není to divné, vykat si a říkat si hade a princezno, když jsme spolu před chvílí zabili chlapa?“

„Taky pravda. Já se jmenuji Bartoloměj.“

„Andrea.“

„Dobrou noc, Andreo.“

„Tobě také, Bartoloměji.“

Pak usnuli, stočení do klubíček.

Princezna se protáhla a otevřela oči. Pak je zavřela a znovu otevřela. Tento proces ještě jednou zopakovala.

„A do háje, tak to nebyl sen.“

„Bohužel, nebyl,“ ozval se Bartoloměj z nočního stolku, „pamatuji si, že po svém prvním probuzení v hadí podobě jsem měl velmi podobné pocity. Dobré ráno, Andreo.“

„Je dobré, Bartoloměji?“

„Ne,“ odpověděl had, „ale rozhodně lepší, než mnoho předešlých.“

„Máme alespoň svobodu, což?“

„A někteří z nás naději.“

„Naděje je vždycky. Ale je vůbec ráno?“

„Spíš odpoledne, ale nevím,“ kdyby měl Bartoloměj ramena, což pochopitelně neměl, pokrčil by jimi.

„Tak se slezeme podívat, ne?“

„Tak opravdu odpoledne,“ povzdechla si Andrea, „a já chtěla dnes vyrazit. Z toho ovšem nic nebude.“

„Alespoň budeš mít čas posbírat vše potřebné, najíst se, a tak.“

„Jídlo by se hodilo,“ souhlasila Andrea a zamířila do sálu jídla. Posnídali pečeného králíka, Andrea ho prsty obrala na holou kost, Bartoloměj ho spolkl celého jak byl. Pak se vrhli do příprav.

„Potřebuji něco na sebe,“ vypočítávala Andrea, „cokoliv, ale ve spodním prádle chodit nemůžu.“

„Máš celou místnost šatů, ve kterých taky nemůžeš chodit.“

„To jsi přesně vystihl,“ zabručela Andrea, „samé krinolíny, honzíky a nesmysly.“

„Tak zkus Axaxaxovy.“

„Nic jiného mi nezbude, i když taky nevypadaly nějak prakticky.“

„Ještě tu je možnost,“ začal Bartoloměj, „nevím to jistě, ale v té chodbě se schodištěm bývala taková malá komůrka.“

V komůrce našla úzkou rozvrzanou postel a truhlu. Z té vytáhla pánské oblečení, černé jako noc.

„Tohle je skvělé! Tuhle košili obléknu bez problémů, kalhoty stáhnu opaskem, ponožky vezmu dvoje a boty budou akorát. A v tomhle plášti s kapucí budu v bezpečí před deštěm a trny. A tenhle černý baťoh se taky bude hodit. Čí to všechno je?“

„Moje,“ odpověděl had, „ale já to už nejspíš nezužitkuji.“

Do batohu dala ještě jedno náhradní oblečení, všechny trvanlivější potraviny, kdesi našli lovecký luk a šípy.

„Umíš s tím zacházet?“

„Puška by byla lepší, ale i s tímhle to půjde. Kde se to tu vlastně vzalo?“

„Jednou přišel jeden moc statečný, ale už ne tak schopný mladík, a...“

„Aha, jasně,“ zabručela Andrea, „už to radši ani nechci vědět.“

„Náhodou, ani moc netrpěl.“

„No, to je dobře.“

„V okolních lesích se potlouká spousta nebezpečných a kouzelných potvor a osob,“ řekl Bartoloměj v černokněžné pracovně.

Andrea si pověsila na krk hrst amuletů.

„Být tebou, vezmu si s sebou i tu černou knížku,“ radit Bartoloměj, „s tou může být čarodějem každý. A raději i černý nůž. Hůlku nebo hůl v lese najdeš, ale nůž těžko. To ostatní už jsou spíše speciality, co by ti spíš překážely. Vlastně ne, ještě kyvadlo a stříbrnou tabulku.“

„K čemu to je?“

„Najdeš s tím odpověď na jakoukoli otázku, ale ne vždycky to funguje. Podrobnosti v grymoáru.“

„Už nic dalšího?“

„To máš těžké,“ zabručel Bartoloměj, „ono se všechno občas... Myslíš, že tě někdo bude chtít otrávit nebo omámit?“

„Jsem krásná, no nevím, všichni říkají že krásná, ale to se říká o všech princeznách...“

„Nejlepší kosmetika je táta s vlastním katem. Ale dle mého soudu krásná jsi.“

„Díky. Tak jsem krásná dívka bez mužského doprovodu. Jakmile vejdu do první pochybné krčmy, tak mě nejspíš omámí. A znásilní. Pak zmlátí. Znovu znásilní. Pak zabijí. Znovu znásilní. Upečou a sní. A pak znovu...“

„Dost! To je i na mne příliš černý humor, a to jsem býval černokněžník. Vezmi si hůlku z rohu jednorožce a kontroluj si s ní jídlo a pití!“

Druhý den došla Andrea ke dveřím, vedoucím do zlého světa.

„Ne, ještě nemůžu jít,“ zastavila se s rukou na klice.

„Proč ne?“ ptal se Bartoloměj, stočený uprostřed haly, „Máš všechno, co bys mohla venku potřebovat.“

„Ne,“ oponovala Andrea, „chybí mi to nejdůležitější. Společník. Nechceš jít se mnou, Bartoloměji?“

„Upřímně,“ hadův hlas zněl pochybovačně, „už jsem se bál, že se nezeptáš.“

„Tak jsme venku z pevnosti. Kudy dál? Cestu tu žádnou nevidím.“

„Já nemám nejmenší tušení, Andreo. Tenhle les je velice zvláštní místo. Nic nevydrží dlouho na stejném místě.“

„Tak pohlídej batoh,“ ušklíbla se Andrea, a pak se vyhoupla na první větev nejbližšího stromu.

„Vidíš perníkovou chaloupku?“

„Ne. A na sladké ani nemám moc chuť. Zato vidím nějakou černou věž.“

Žije v černé věži další černokněžník? Nebo někdo jiný? To vám povím v zítřejší pohádce. Dobrou noc