O dívce ve věži

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl čtvrtý Posledně Andrea zahlédla černou věž, a vám jistě došlo, že v dnešním příběhu si ji prohlédne mnohem lépe a důkladněji.

Posledně Andrea zahlédla černou věž, a vám jistě došlo, že v dnešním příběhu si ji prohlédne mnohem lépe a důkladněji.

Po několika hodinách pochodu dorazili ke věži.

„To je divné, ta věž nemá žádný vchod, jen jedno velké okno skoro na vršku.“

„Ano, působí to dost neprakticky.“

„Mám na nás upozornit?“

„Risknout to můžeme.“

„Hééj, Je někdo doma?“

Z okna po chvíli vykoukla mladá dívka.

„Promiňte my bychom se potřebovali zeptat na cestu.“

„Ale já nesmím s nikým mluvit,“ řekla dívka.

„Teď mluvíte,“ odpověděla Andrea, „a můžete mi říct, kde jsem, a jak se odsud dostanu.“

„Paní Godel říká, že nesmím mluvit s žádnými muži.“

„Ale já nejsem muž.“

„Aha, tak já vám spustím vlasy.“

Andrea se překvapeně zadívala na cop, připomínající spíše lano. Především svou čistotou. Andrea byla poslední, kdo by se vyžíval v péči o vlasy, ale takové množství havěti by jí tedy dost vadilo. Ale nebyly to její vlasy, tak co.

„Nebude ti vadit, když tě nechám dole?“

„Ne, vůbec, čím míň poneseš, tím líp se ti poleze.“

Andrea se rozhlédla v pokoji. Jedna postel, jeden stůl a jedna židle. V rohu viděla malý sporák a dřez. Překvapilo ji, že kruhová věž obsahuje čtvercovou místnost, ale troje dveře nasvědčovaly tomu, že zbytková plocha je využita.

„No, moc útulné to tu nemáte.“

„Myslíte? Ale podlahu jsem pečlivě vydrhla.“

„O to nejde,“ vysvětlovala Andrea, „ale je to tu strašně nezařízené. Co je v těch dalších místnostech?“

„No, hygienické zařízení, moje komora a komora paní Godel.“

„Nic víc?“ užasla Andrea, „tomu se mi ani nechce věřit.“

„Jestli chcete, můžete se podívat.“

Andrea tak učinila. První pokus padl na hygienické zařízení, které moc hygienicky nepůsobilo. Tvořil ho prevét, ano, takovéto zastaralé zařízení, a něco co vzdáleně připomínalo sprchu. Soudě dle zápachu by bylo mnohem příjemnější chodit do křoví a mýt se v potoce. Raději se podívala do druhých dveří. Komora plná krámů podobných těm z Axaxaxovy pracovny. Jen mnohem čistších a lépe uklizených. V poslední místnosti našla nějaké oblečení, nádobí, košťata a hadry.

„Tedy, já jsem z vyšších kruhů, takže mám asi zkreslenou představu o životě, ale stejně mi to připadá nějak málo.“

„Ale nám to stačí,“ vysvětlovala dívka s podivným smutkem, „každý den přijde paní Godel, uvařím, najíme se, umyji nádobí, paní zatím pracuje na svých kouzlech. Pak vyčistím a uklidím její nástroje, vyperu, a jdeme spát. Ráno udělám snídani, po ní paní Godel odejde, já ustelu, důkladně uklidím, a pak se můžu až do jejího příchodu koukat oknem do krajiny.“

„No, to je zvláštní, ale hlavně mne udivuje, že vy dvě,“ na číslovky položila Andrea velký důraz, „máte na to všechno jednu postel, jeden stůl a jednu židli.“

„Já si s jídlem vždycky sednu pod stůl aby se na mne paní Godel nemusela dívat. A spím vedle postele.“

V Andree narůstalo zděšení ale navenek ho nedávala znát.

„Vy jíte a spíte na zemi?“

„Ano. Ale občas mne paní Godel nechá spát v posteli. I když si při tom nesmím nechat košilku, protože mě chce...“

Andrea chytila dívku za paže.

„Proboha, ženská! Tohle není normální! Tohle je odporné, úchylné, a já nevím co ještě, jenom ne normální. Vy odsud musíte zmizet, a to hned. Včera bylo pozdě, je to jasné?“

„No, ono to je často nepříjemné, to ano, ale s trochou zvyku...“

„Nemluvte nesmysly. Na tohle si nesmí člověk zvykat, s tímhle musí bojovat. Věřte mi!“

„A co mám podle vás dělat?“

„Pro začátek utéct.“

„Paní Godel by mě našla. A navíc já po svých vlasech sešplhat nemůžu.“

„Ale můžete, stačí...“

Zvenčí se ozval skřehotavý hlas.

„Lociko, spusť mi vlasy.“

„Paní Godel!“

„Ani nenaznačujte, že jste slyšela to, co jsem teď řekla,“ přikazovala rychle Andrea, „jsem prostě pocestný, co se chtěl zeptat na cestu. Koneckonců tím ani nebudete lhát.“

Locika přikývla a hodila svůj cop z okna. O nějakou dobu později vlezla oknem nevzhledná stará žena. Paní Godel.

„Lociko, kdo to je?“

„To je pocestný, který se chtěl zeptat na cestu.“

„Tomu nevěřím,“ skřehotala Godel, „já vím, kdo jsi. Ty jsi zhýralý mladý muž, který by chtěl Lociku odvést, aby si s ní užíval!“

„To není pravda,“ protestovala princezna Andrea, „vždyť já ani nejsem muž!“

To čarodějnici poněkud zmátlo.

„Ty nejsi muž,“ koktala, „ty jsi, ty jsi, ty jsi zhýralá mladá žena v mužských šatech, která by chtěla Lociku odvést, aby si s ní užívala.“

„Ani to není pravda.“

„Tak okamžitě slez dolů, a to hned,“ ječela stařena.

Andrea raději poslechla. Diskuse s čarodějnicí by stejně k ničemu nevedla. Slezla po vlasech na zem a Godel hned za ní. Locika měla dneska těžký den.

„Můžeš mi slíbit, že už Lociku nikdy ani neuvidíš.“

„Náhoda je blbec,“ odsekla Andrea.

„Zato ti to můžu slíbit já. Arax keria.“

Po těchto slovech nechala čarodějnice Andreu být a šplhala zpět do věže, vyhrožujíce své vězeňkyni ranami bičem.

Bartoloměj se vyplazil z úkrytu.

„Jsi v pořádku?“

„Ne,“ pípla Andrea, „Bartoloměji, já nevidím!“

„A do prdele. Hlavně nepanikař. Pomalu si klekni, ať se ti na to můžu podívat.“

Andrea si klekla a Bartoloměj se vztyčil.

„Hm, nepamatuješ si, co řekla?“

„Nějak jako Arakskeria.“

„Arax keria? A ukázala ti na oči?“

„Ano, přesně tak. Dá se ta kletba zrušit?“

„To ani není kletba,“ vysvětloval Bartoloměj, „to je magický útok sloužící k poškození očí. Dá se to napravit jednoduchým léčivým kouzlem. V tom grymoáru jich najdeš spoustu. Škoda že nemám ruce.“

„Já mám, ale nemůžu číst v knize kouzel.“

„Tak já budu tvé oči, a ty mé ruce. Počkej chvíli,“ Bartoloměj vylezl Andree na ramena, „teď se postav, otoč se o trochu doprava, jdi pomalu vpřed, pomalu, ať tě stihnu...stop. Teď si klekni a nepředkláněj se, jsme skoro u zdi. Nahmátneš batoh? Skvěle. Pásek uprostřed... výborně, přezka je o dva palce níž.“

Andrea vytáhla pásek z přezky a snažila se ho odepnout.

„Drž ten pásek v levé ruce a pravý ukazováček zasuň, nejlépe s ním jeď odspodu, teď posuň ruku doleva, maličko, opravdu maličko ji posuň dopředu, zasuň zpátky... Skvěle se to daří, teď zatlač k sobě.“

Přezka povolila.

„Jeď rukama nahoru po batohu, stop. Mezi tvýma rukama je uzel, zkus ho nahmatat, teď najdi šňůrku, tuhle ne, tuhle taky ne, ani tu, ano, za tuhle zatáhni.“

Batoh byl rozvázán, princezna v něm chvíli hledala a vytáhla černou knihu.

„Mám ji.“

„Postav se, chytni ji, aby se mohla otevřít a řekni: 'velký grymoáre, kouzlo na léčení očí.' ale pozor, bude sebou škubat.“

Princezna pronesla formulku a kniha se otevřela a nalistovala kouzlo.

„To je moc náročné, když nějaké zavrhnu, řekni 'velký grymoáre, jiné'“

Tímto postupem nalistovali asi pět kouzel, než narazili na nějaké vhodné.

„Tohle vyhovuje,“ Bartolomněj se rozhlédl, „otoč se doprava. Udělej pět kroků. Teď zas doleva. A dalších pět kroků. Pomalu se otáčej dokud neřeknu. Stop. Teď si sedni do tureckého sedu a knihu polož opatrně před sebe. Hm, chodidla si dej na stehna, ano přesně tak. Zvedni ruce nad hlavu. Au, takhle ne.“

Bartoloměj raději sklouzl na zem.

„Musíš mít ruce ohnuté v lokti. Skoro kolmo, jako svícen. Ano takhle. A teď je zkus překřížit a zakrýt si přitom oči. To je dobré, že si pod tím představuješ to samé co já. Děláš to dobře. Dej si ruce na kolena, abys je mohla snadno zvednout, měj je už ohnuté. Ano. Zvedni je, chvíli drž a pak překřiž a zakryj si oči. Pořádně. Takhle se to dělá, přečtu ti, kdy máš použít jaká zaříkávání.“

Andrea si zaříkávání i gesta chvíli cvičila, a pak provedla rituál naostro. Když zvedla ruce, její dlaně se naplnily světlem, a když si zakryla oči, měla pocit, jako by jí světlo naplnilo mozek. Když uhaslo, Bartoloměj se starostlivě zeptal:

„Vidíš mě?“

„Ano, vidím, já zas vidím, jsi úžasný, Bartoloměji.“

„Ne ty jsi úžasná, vědělas přesně, jak jsem co myslel. To se mi ještě s nikým nestalo.“

„Víš co? Mně taky ne.“

Andrea se pokusila zvednout, ale upadla, protože si kvůli rituálu musela vplést nohy do sebe.

„Nepohodlný postoj,“ smála se když vstávala, „s krinolíně bych to kouzlo dělat nemohla.“

„S krinolínou se dají akorát hrát kuželky.“

„Nevím, jestli dáma v krinolíně může hrát kuželky.“

„Ona ne,“ vysvětlil Bartoloměj, „ale obři ano.“

Andrea vyprskla.

„Pojďme, vezmeme ten batoh a zmizíme.“

A zatímco se z věže ozývalo bolestné sténání nešťastné Lociky, Andrea s Bartolomějem zmizeli v lese.

Ráno, zatímco slézala po Locičiných vlasech, dávala Godel přísné rozkazy.

„Nesmíš mluvit s nikým cizím. Rozumíš? Nebo dostaneš znovu výprask. A to bys přece nerada.“

Náhle se jí do zad zaryl šíp a po chvíli druhý. Když čarodějnice dopadla na zem, už v ní nezbývalo ano trochu života. Andrea vyšla z křoví s lukem v ruce a šťouchla do mrtvé Godel špičkou boty.

„Neplníš sliby.“

„Vy jste zabila paní Godel,“ zvolala zděšená Locika ve věži, „kdo mi teď bude nosit jídlo, abych měla z čeho vařit?“

„Je vidět, že citově jsi k ní nepřilnula, a není divu,“ poznamenala Andrea, „s jídlem si nedělej starosti, dostanu tě z té věže, počkej, než tam vylezu.“

Sotva se octla nahoře, začala vysvětlovat svůj plán.

„K vašemu osvobození mi stačí tenhle nůž a tenhle provázek, stačí, když mi řeknete jednu věc.“

„Jakou?“

„Kam až si je chcete nechat?“

Andrea a Locika šly lesem, Bartoloměj byl nesen na Andreině rameni.

„Víte kam jdeme?“

„Před odchodem z věže jsem se rozhlédla,“ vysvětlovala Andrea, „a viděla jsem mýtinu, ze které stoupal dým. Poslyšte, vy jdete nějak špatně. Ukažte mi nohy.“

Locika si sedla na mech a Andrea si prohlížela její kotník.

„Ženská, proč neřeknete že máte boty na podpatku? To se na cestu vůbec nehodí, a teď se vám jeden ulomil, takže máte jednu nohu kratší.“

„Umíte to opravit?“

„Ne, ale umím ulomit ten druhý.“

Zatímco tak činila, napadlo ji, proč někdo pořizuje ženě, kterou týrá, střevíčky. Asi jako součást týrání.

Ani bez podpatků se nešlo nějak rychle.

„Počkejte, musím si odpočinout.“

„Vždyť jsme neušly ani hon. Ten má člověk bez odpočinku uběhnout, a ne ujít.“

„Vždyť už jsme ušly kus cesty,“ hájila se Locika.

„Deset honů. A třikrát jsme se zastavovaly.“

Ale Locika si sedla a sbírala síly. Andrea se k ní otočila zády.

„Bartoloměji,“ šeptala, „já nevím, co s ní. Prožila si hrozné věci a není zvyklá na delší chůzi, ale jestli půjdeme tímhle tempem, neujdeme za den ani míli.“

„To máš sice pravdu,“ souhlasil Bartoloměj, „ale moc se dělat nedá. Snad jedině zaklít ji v něco, co se dá nést a nevnímá, aby ji zakletí nezpůsobilo trauma. Tím ti to nechci radit, na zaklínání urozených panen nespatřuji nic chvályhodného.“

„To já taky ne, koneckonců k nim taky patřím.“

Obrátila se k druhé dívce.

„Lociko, nemůžeme už... No to se mi snad zdá. Vidíš to, Bartoloměji?“

„Usnula,“ přitakal had, „Asi v té věži málo spala.“

Andrea sundala batoh a vytáhla knihu.

„Co chceš dělat?“

„Je to v jejím zájmu, stejně jako v našem, a až se dostaneme k civilizaci, zas ji odčaruji.“

„No, proč ne,“ schválil postup bez ironie Bartoloměj, „koneckonců, ty se v urozených pannách vyznáš líp než já.“

„To bych řekla.“

Andrea našla vhodné zaříkadlo, udělala rukou kruh a pak ho probodla prstem.

„Pixario“

Tam, kde doteď ležela dívka, se nacházel jen medailon s jejím portrétem. Andrea si ho strčila do kapsy. Pak vyrazila svou včerejší rychlostí, a než se přiblížil soumrak, dorazila i se svým hadím společníkem k malé chaloupce.

Kdo může bydlet v malé chaloupce uprostřed lesů? Pokud vás to zajímá, přečtěte si i zítřejší příběh.